Zakřiknuté dítě

Dlouho jsem si kladla otázku, zda jsme při výchově Jirky neudělali s manželem nějakou zásadní chybu. Náš milovaný syn se už od útlého dětství choval ve srovnání se svými vrstevníky pasivně a stranil se jejich společnosti.  

Klidně se třeba na pískovišti nechal obrat o hračku o rok mladší holčičkou a než aby se s ní začal přetahovat, jak by to udělalo každé „normální“ dítě, rozbrečel se a utekl se schovat za mě. Přitom jsme se mu nikdy nesnažili srážet sebevědomí, naopak jsme ho chválili za každou drobnost, která se mu povedla. Ani jsme nebyli nijak přehnaně úzkostliví, že bychom mu zakazovali cokoli, co bylo pro ostatní děti běžné.

V posledním předškolním roce jsme dali Jirku do mateřinky, přestože to v té době ještě dávno nebylo povinné, prostě jsme si mysleli, že se tam trochu otrká. Nedopadlo to valně, Jirkovi se tam nelíbilo a paní učitelka nám referovala, že ho jen stěží dokáže zapojovat do společných aktivit, bývá pasivní a nejradši si hraje sám. Když jdou ven, Jirka než aby se zamíchal mezi ostatní děti, snaží se neustále držet v její blízkosti.

Před nástupem do první třídy jsme s Jirkou dokonce zašli za dětským psychologem. Ten se nás napřed vyptal na naše rodinné poměry, pak nás poslal do čekárny a zapředl dlouhý rozhovor s Jirkou. Výsledkem bylo konstatování, že Jirka je psychicky naprosto v pořádku, stav jeho vývoje odpovídá věku, jen je to prostě ukázkově vyhraněný introvert. Doporučil nám, abychom se ho snažili nasměrovat do takových aktivit, v nichž by se jednou mohl prosadit jako solitér a podporovat ho, pokud o nějakou takovou projeví zájem. Když jsme odcházeli z ordinace, pohladil Jirku po hlavě a prohlásil, že by se vůbec nedivil, kdyby se někdy v budoucnu setkal s jeho slavnými obrazy nebo významnými vědeckými pracemi.

Psycholog nás sice trochu uklidnil, ale pro běžný život malého školáka a jeho rodičů to nebylo moc platné. Spolužáci, zejména kluci, si brzy všimli Jirkovy společenské neobratnosti, začali se mu posmívat za kdejakou prkotinu, brát mu věci a podobnou šikanou mu znepříjemňovali život na každém kroku. Na prvním stupni měl sice Jirka do určité míry štěstí, protože jeho třídu vedla paní učitelka s maminkovským přístupem, která si dobře uvědomovala Jirkův společenský hendikep a snažila se mu pomoct. Například tím, že ho posadila ho do první lavice a pokud to šlo, dávala ho za vzor ostatním. Jenomže už nebylo v jejích silách uhlídat, co se děje mimo vyučovací hodiny, kdy to Jirka od spolužáků schytával o to víc.

Na druhém stupni to bylo ještě horší, dobře si pamatuji na svízelné období, kdy se jacísi tři nezvedenci snažili na Jirku hodit krádež v samoobsluze, které se tehdy dopustili oni sami. Několikrát jsme tehdy byli ve škole, tehdejší třídní se za Jirku nijak nepostavila a radši byla ochotná věřit tvrzení těch tří proti Jirkovu jedinému. Řešilo se to dokonce na vedení školy, Jirku tehdy zachránil až zkušený ředitel, který si postupně pozval všechny zúčastněné žáky a jejich rodiče, udělal si obrázek a dobře rozpoznal, odkud vítr fouká. Výsledkem všeho byla ředitelská důtka těm třem a přeřazení Jirky do jiné třídy, kde naštěstí panovalo trochu klidnější prostředí.

Je samozřejmé, že Jirku všechny tyto ústrky a nespravedlnosti trápily, ale součástí jeho introvertní povahy bylo to, že se nám s nimi nesvěřoval. Pokud něco došlo tak daleko, že jsme se o tom dozvěděli z jiné strany a zeptali se ho, proč nám to neřekl, tak pokaždé dlouze mlčel a nakonec přiznal, že se styděl nás s tím zatěžovat. O to to měl Jirka a my s ním hlavně do toho přestupu na jinou třídu svízelnější.

Navzdory tomu, že se Jirka nedokázal mezi své vrstevníky pořádně začlenit, měl děti rád, ale trochu jiným způsobem, projevoval k nim určité sociální cítění. Nezapomenu na okamžik, když chodil do druhé třídy a my na odpolední procházce potkali nějakou maminku s asi patnáctiletým tělesně postiženým chlapcem na vozíku. Jirka se mě pak dlouze ptal, proč se ten kluk nechá vézt a nejde sám, a já se mu snažila jednoduchým způsobem vysvětlit, že je hodně nemocný a nedokázal by to. Nakonec Jirka doma namaloval obrázek těch dvou, jak jsou v lékařské ordinaci a pan doktor se chystá dát tomu chlapci injekci. „Ta ho uzdraví, maminko a on pak bude chodit sám,“ okomentoval Jirka svůj výtvor dětským způsobem.“

Pamětliví slov psychologa jsme se snažili objevit u Jirky něco, co by ho bavilo, abychom ho mohli dát do Lidušky (tehdejší Lidová škola umění) a rozvíjet tak jeho aktivity. Jirka celkem rád maloval, zvolili jsme tedy příslušný kroužek, ale nikam to moc nevedlo, protože většina jeho výtvorů byla typu „jak uzdravit nějaké nemocné dítě,“ což pan učitel nedokázal ocenit.

Ke konci základní školy se Jirka profiloval spíš humanitním směrem, technické předměty mu moc nešly, rozhodl se pro gymnázium s příslušným zaměřením a my ho v tom s manželem samozřejmě podporovali. Byl přijat a nastoupil do třídy, kde bylo přes dvacet děvčat a jen pět kluků. Dívky si samozřejmě hned zkraje začaly své „rytíře“ předcházet, ostatní čtyři kluci jejich přízně rádi využívali, ale náš Jirka byl kvůli své introvertní povaze vůči tomu všemu imunní a holky si ho záhy přestaly všímat.

Ke konci druhého ročníku se stalo něco, co Jirkovi obrátilo naruby celý život. Naproti nám na patře bydlela taková zvláštní rodinka, otec byl pořád pryč, vrátil se jednou za čas a v jejich domácnosti vypuklo rodeo, které bylo slyšet na celý dům, pohádali se a asi i poprali. Matka byla alkoholička a nejvíc se opila vždy den poté, co otec zase zmizel. Přitom měli několik dětí včetně dvojčat, kterým byl tehdy ani ne rok. Ty děti bývaly ušmudlané a špinavé, starší nevýslovně drzé, našemu Jirkovi jich bylo líto a celá partaj dokázala znepříjemňovat život všem lidem v domě.

V osudný den byl Jirka doma, doléčoval se z angíny. Zaslechl šílený jekot na chodbě, tak vykouknul ven a uviděl, jak se z jejich bytu valí černý kouř. Matka se na mol opilá vypotácela ven a svalila na chodbě. Zevnitř se ozývalo nějaké vřeštění, tak tam Jirka vběhnul a doslova vytáhnul z plamenů ta dvojčata, která byla zavřená v postýlce. Dal je další sousedce, která už taky vyběhla na chodbu, do toho bytu se vrátil ještě jednou a vynesl asi tříleté dítě, které bylo z neznámého důvodu zamčené v komoře. Když Jirka vyběhl podruhé, tak už na něm doutnaly šaty, ale ta sousedka byla natolik duchapřítomná, že ho vtáhla do koupelny a uhasila sprchou.

Otec se pak kamsi vypařil a už neukázal, matku zavřeli a chudinky děti skončily po dětských domovech. Náš Jirka byl tehdy za hrdinu, ale samozřejmě to odnesl, měl popáleniny na tolika procentech kůže, že málem nepřežil a dodnes má na nejpostiženějších místech patrné jizvy. Ale po téhle příhodě se úplně změnil, jako by ten oheň spálil veškerou jeho uzavřenost a společenskou pasivitu.

„Páni rodičové, vezměte laskavě na vědomí, že udělám všechno pro to, aby ze mě byl dětský lékař.“ Prohlásil hrdě a odhodlaně, jakmile nám ho vrátili ze špitálu ještě celého zafačovaného. Nám oběma spadly brady pomalu až na zem, byli jsme rádi, že to kluk vůbec přežil a teď najednou tohle. Nicméně Jirka napřel veškerou sílu do realizace svého rozhodnutí. Otevřel se svému okolí, jakoby se snažil dohnat vše zameškané a už na medicíně vedl nějaké studentské skupiny, snažící se prohloubit lidské poznání o dětské chirurgii a ortopedii.

Dnes po mnoha létech má Jirka svou vlastní rodinu a je odborníkem v oboru dětské ortopedie. My s manželem jsme už staří, dávno v důchodu a vždy jednou za čtrnáct dní k nám mladí chodí v neděli na oběd. To se Jirka pokaždé rozpovídá, vypráví nám střípky ze své praxe a my se občas nestačíme divit, jak je ten svět malý. Před časem povídal, jak se u něj objevil jeden z té trojice dávných spolužáků, kteří na něj tehdy na základní škole chtěli hodit tu dětskou krádež v samoobsluze. Poznali se, ten člověk se mu po létech omluvil a potřeboval, aby mu Jirka zaléčil dcerku, která měla nějaké problémy s chůzí. „Nakonec to byla celkem banalita a já jsem si jistý, že se holka rozchodí, jen jsem ho trochu vystrašil, aby doma nezanedbávali cvičení,“ oznámil nám tehdy Jirka při obědě a spiklenecky mrknul jedním okem.

Tuto neděli zas přijdou a Jirka slíbil, že nám povypráví, jak se při jedné konzultaci setkal se stařičkým dětským psychologem, který stále ještě slouží a u kterého byl tehdy dávno, než začal chodit do první třídy. Tak to víte, že jsme na to s manželem zvědaví, ale daleko víc se těšíme na vnoučka s vnučkou, kteří na rozdíl od svého táty nejsou v dětském věku ani trochu pasivní a zakřiknutí.