Nenávidím tě, sestřičko rozmazlená!

„Přece bys po nás nechtěla, abychom si matku nasadili sem k nám. Ani já, ani Hugo nemáme čas se o ni starat. Stejně vždycky nadržovala tobě, Jarmilo, tak si o ni teď pečuj sama, sestřičko rozmazlená!“  

Hanka vztekle odhodila mobil. Tohle jí tak ještě scházelo. Její ovdovělá matka před časem prodělala vážnou mozkovou příhodu, po které zůstala závislá na pomoci druhých a její mladší sestra Jarmila se jí ujala. Ta sestra, která jí kdysi obrala čas a pozornost rodičů. „Tvoje sestřička je maličká, musíš to pochopit,“ říkávali jí zezačátku, když si přinesli domů to uřvané mimino. „Tvoje sestřička je trochu pomalejší a potřebuje hodně našeho času a péče, měla bys nám víc pomáhat,“ říkávali jí později, když se ukázalo, že Jarmila není tak mentálně na výši jako ona sama a jen stěží zvládá školu.

Pro tohle všechno odešla Hanka z domova, jakmile to bylo možné a dala se dohromady s Hugem, tvrdým obchodníkem, který byl schopen pracovat osmnáct hodin denně. Přerušila veškeré kontakty s rodinou, vrhla se do toho po hlavě s ním a tenhle způsob života jí dával zapomenout na všechna příkoří, kterých se jí kdysi dostávalo od rodičů. Jenomže teď jí najednou Jarmila volala a prosila, jestli by se s Hugem nemohli maminky na nějaký čas ujmout, protože ona by nutně potřebovala na operaci s nemocným ramenem.

„No, tak tvojí mámě můžeme zaplatit nějaké dobré sanatorium, stejně se nám teď daří,“ pohlédl na Hanku Hugo večer od papírů, když si mu postěžovala, co po ní Jarmila chtěla. Ale ona to odmítla. To tak, přece nebude své sestře zase ustupovat. Vyhoví jednou, vyhoví podruhé a nakonec jí drahá sestřička připraví o její pracně vydřenou luxusní střechu nad hlavou. Huga to nepřekvapilo, jen pokýval hlavou a vrátil se ke svým cifrám.

„Jarmilko, to je mi strašně líto,“ pravila maminka, když se doslechla o tom odmítnutí. Moc jí mrzelo, že se s nimi tehdy její starší dcera rozloučila ve zlém, když nepochopila, kolik ta mladší potřebuje péče, aby mohla vyrůst v soběstačného člověka. Věděla, že i Jarmilu to hodně trápí, ale ani jedna z nich s tím nedokázala nic udělat a tahle prosba o pomoc byla krajní možností, protože Jarmila na tu operaci ramene už opravdu potřebovala.

„Víš co, Jarmilko, jen do toho špitálu běž, já se domluvím se sousedkou odnaproti, ona se tu u mě párkrát staví, než se vrátíš. Však už se nabízela a ty sama víš, jaká je hodná a spolehlivá. A až se vrátíš, tak to spolu nějak zvládneme, než se ti to rameno zahojí, přece tak úplně nemožná ještě nejsem.“ Obě věděly, že to nebude jednoduché, protože maminčino tělesné postižení bylo opravdu vážné. Obě si uvědomovaly, jak by Hančinu pomoc potřebovaly, ale bylo jim jasné, že se budou muset obejít bez ní. Nicméně nebylo zbytí, Jarmila plánovanou operaci opravdu podstoupila, a když byla v nemocnici, tak se o maminku postarala sousedka. Po návratu měly dost dlouho k dispozici, obrazně řečeno, o jednu výkonnou ruku míň a vše bylo tím pádem složitější, ale jinak se to prostě udělat nedalo a dámy to nakonec zvládly bez úhony.

***

O sedm let později

Hanka se vrátila z dědického řízení a vztekle odhodila kabát: „Tak si představ, že mě matka vydědila! Určitě jí k tomu zmanipulovala Jarmila, potvora jedna mizerná. Ale já to tak nenechám a budu se soudit!“

Hugo opět pohlédl na svou manželku od papírů a zamyslel se. Firma byla prakticky na nule, luxusní vila zadlužená a jemu bylo jasné, že by je podíl na tom maličkém tchýnině bytečku, ve kterém bydlela s Jarmilou, nezachránil. Dobře věděl, že nic moc víc ke zdědění nezbylo. „Zapomeň na to, stejně s tím nic nenaděláš, akorát prosoudíš majlant,“ promluvil ke své ženě. „Uděláme si krátkou dovolenou, nic moc nákladného, na to ještě máme. Pak začneme znovu, mám plán. Vyjedeme si na týden do hor, tam to spolu v klidu probereme, ty mi poradíš, však se zase vzpamatujeme.“

Hance to obchodně pálilo a prosba o radu od „šéfa firmy“ jí pozvedla sebevědomí. Byla utahaná, poslední neúspěšná etapa jí dala pořádně zabrat a nutně potřebovala aspoň na chvilku vysadit. Hugův návrh zapudil její myšlenky na to vydědění, už se viděla, jak na těch horách všechno naplánují a potom s novým elánem postaví skomírající firmu na nohy. „Máš pravdu, miláčku, jdu balit, vyrazíme hned zítra ráno.“

Týden na horách utekl jako voda, Hugo s Hankou se předháněli v plánech, jak znovu nastartovat jejich potápějící se firmu. Snad to bylo tím, že ani jeden z nich nechtěl tomu druhému kazit radost ve volných dnech a oba se navzájem chválili, jaké mají skvělé nápady. Ale zároveň oba tušili, aniž by to jeden nebo druhý byť jen naznačil, že to nebude nic platné a že ani ty zdánlivě nejlepší plány je nespasí. Plně si to uvědomili až cestou domů, Hanka se nevidoucíma očima dívala z okna, Hugo sveřepě svíral volant, ale nedokázal se soustředit na řízení. Až přehlédl blížící se vlak na nechráněném železničním přejezdu... 

***

Vážné zhmoždění mozku bylo takového charakteru, že Hanka vnímala svoje okolí, viděla, co se kolem ní děje, rozuměla tomu, co kdo říká, dokázala o všem uvažovat, ale nemohla se pohnout. Zezačátku nesvedla ani přijímat potravu, museli ji udržovat na kapačkách. Po delší době se její tělo naučilo instinktivně polykat a jediné, čeho byla v omezené míře schopná, bylo mrkání očními víčky.

Dozvěděla se, že její manžel nehodu nepřežil. Jejich společná firma se zastavila, luxusní zadlužený dům zůstal opuštěný a ona se ocitla v maličkém bytečku v péči své sestry Jarmily, kterou tak z duše nenáviděla. Věděla, že nutně potřebuje pracovat, udělat tolik věcí pro záchranu toho mála, co jí zbylo, a přitom se musela nechat krmit, ošetřovat a umývat od té, která jí byla od dětství trnem v oku. „Ať radši chcípnu a ty se mnou,“ křičela v duchu při každém probuzení, když si uvědomila, že její současný stav není jen zlým snem.

Po čase proběhlo vypořádání, majetku se ujal právník, který pro ně dřív občas pracoval, firmu, vilu i vše ostatní prodal, stačilo to s bídou na zaplacení dluhů. Tak ráda by se do toho vložila, určitě by to dokázala zařídit líp, ale byla odkázaná jen do role němého bezmocného diváka. Jarmila jí ve své jednoduchosti a naivní sesterské lásce pořád dokola ubezpečovala, jak je ráda, že přežila, že ji má u sebe a že se o ni postará.

Hančin čas se vlekl ve sžíravě hlemýždím tempu, každý následující den byl zdánlivě navlas stejný jako ten předchozí. A přesto si Hanka ve své nemohoucnosti uvědomovala, že se postupně krůček po krůčku mění. Nejdřív otupěla a začalo jí být jedno, že přišla o všechno, o Huga, o firmu, o dům. Bezmyšlenkovitě pozorovala mouchu, jak v marné snaze dostat se ven opakovaně naráží na okenní tabulku a říkala si, že snad i tenhle hmyzí tvor je na tom líp než ona.

Najednou si uvědomila, že v jejím životě postupně vznikají nové opěrné body, které každý den netrpělivě očekává. Vlídný hlas její sestry, která jí dlouze vyprávěla o obyčejných věcech všedních dní. Pečující doteky jejích rukou, které jí při každém sebebanálnějším úkonu přidávaly navrch drobné pohlazení. Hančina nenávist k sestře se nejprve změnila v lhostejnost a záhy poté ve vděk, který by tak ráda své pečovatelce vyjádřila, ale nebyla toho schopná.

Po roce začalo docházet v Hančině poničeném mozku k dalším postupným změnám, často se jí zastíralo vědomí a ona většinu času prospala. Podvědomě se ke své sestře upnula a při každém probuzení ji netrpělivě hledala očima. Když ji nenašla ve své blízkosti, propadala smutku, pokud ji objevila, zaplavil ji pocit štěstí. K posledku ji opustil zrak i sluch, ona dokázala vnímat jen sestřiny doteky a celou svou bytostí se upínala ke chvilkám, v nichž ji Jarmila držela za ruku.

Byl podzimní večer, Jarmila seděla u Hančiny postele a propletla své prsty s jejími, obě věděly, že se blíží konec. Hančin organizmus jako by dal do posledních chvil jejího života veškerou sílu, která mu ještě zbývala, a její mozek se vzepjal k výkonu, kterého už dávno nebyl schopen. Hanka s námahou zlehoučka sevřela sestřinu ruku, pootevřela ústa a sotva slyšitelným hlasem zašeptala: „Děkuju ti za všechno, Jarmilko, mám tě ráda.“

Ústa se zavřela, sevření ruky povolilo a na Hančině tváři se rozprostřel výraz věčného smíření.