Cykloterorismus

„Proboha, co to máš pod ramenem, Maruško, co se ti stalo? Doufám, že tě Franta doma nemlátí, jestli jo, tak si to s ním osobně vyřídím.“ Zpod krátkého rukávu letních šatů vykukovala mé cukrárenské společnici pořádná podlitina.  

„Nemlátí, neboj, to by si nedovolil,“ odpověděla ta krásná zralá barokní dáma. A zamračila se: „Ale srazila jsem se s blbcem, a jestli jsi taky jeden z těch cykloteroristů, tak se ke mně nepřibližuj a mazej nejmíň na půldruhýho metru!“ Rýpla si do mě, mráček jí z tváře odletěl a vystřídal jej šibalský úsměv.

„Maruško, neboj, vždyť já už na kole spoustu let neseděl... Ale, jakej metr a půl, a co ti kdo udělal? Ukaž, já ti to pofoukám.“ Byl jsem zmaten a nedokázal pochopit, jak to všechno souvisí s Maruščinou modřinou.

„Kuš, pofoukat to nepotřebuju, stejně by ses mi zas koukal do výstřihu. Radši si hezky způsobně sedni a já o tom povykládám.“ Tiše jsem kývnul hlavou, Maruška si dala pár loků vonícího turka, ústy se pomazlila se soustem větrníku a spustila.

***

Honzo, zajela jsem za maminkou do Jižních Čech, sama bez Franty abychom si od sebe trochu odpočinuli. Už cestou tam jsem zaslechla zprávu v rádiu, že se v autě budeme muset vyhýbat cyklistům na vzdálenost jednoho a půl metru. Dávno, když jsem ještě byla mladá a štíhlá, tak jsem taky jezdila na kole, hlavně tam dole v těch Jižních Čechách. Tak mě nejdřív napadlo, že by tohle pravidlo mohlo bejt v něčem užitečný.

Jenomže za chvíli jsem odbočila z hlavní, kochala se na úzký silničce přírodou jak Hrušínský ve Vesničce střediskový a najednou se přede mnou objevil párek lidí na kolech. Jeli pěkně vedle sebe, aby si mohli cestou pokecat, ten vlevo dočista uprostřed silnice a já špekulovala, že kdybych je chtěla předjet s jeden a půl metrovým dištancem, musela bych to vzít škarpou na druhý straně v protisměru. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než na ně zatroubit, teda jen jako aby věděli, že tam jsem a nechtěli se roztáhnout ještě víc do silnice. Ten vlevo se po mně ohlídnul, ale ne aby se stáhnul. Odměnil se mi tím, že když jsem je na rovným úseku konečně předjela, tak mi plivnul na přední sklo. No to víš, že mě to naštvalo, možná si pomyslel něco o blbejch blondýnách za volantem, ale já na to rychle zapomněla a těšila se na mamku. Jenom jsem to nový pravidlo už neviděla v tak růžovým světle.

S mamkou jsme si pak pěkně popovídaly, jsem ráda, že je ve svým věku pořád taková čiperná, akorát ji zloběj kolena a už toho moc nenachodí. Už mockrát jsem jí nabízela, jestli by se nechtěla nastěhovat k nám, ale ona o tom nechce ani slyšet, říká, že bez pořádný přírody by nemohla žít a že do velkýho města by teda rozhodně nechtěla. Ukecala mě, abych u ní přespala do druhýho dne, stejně byl pátek, já věděla, že to Franta beze mě jednu noc rád vydrží, tak jsem jí na to kejvla. A vydala jsem se na procházku k rybníku, teda holt bohužel bez mamky kvůli těm jejím kolenům.

Honzo a teď si mě představ, jak si to spokojeně štráduju po cestě na hrázi, na jedný straně voda a na tý druhý sráz zarostlej kopřivama. Koukám se, jak nad rybníkem zapadá sluníčko, a jsem šťastná, že mám suprovou mamku, doma chlapa, kterej mi nedělá stíhače, když na chvilku vypadnu a vůbec, že si můžu sama se svejma myšlenkama vychutnávat takovej pohodovej letní večer.

No jo, ale najednou za sebou zaslechnu nějaký zvuky, otočím se a rázem mám po klidu. Vidím, jak se na mě řítí partička maníků na kolech, koukám kam uhnout, protože jedou roztažený přes celou hráz a já nevím, jestli mám uskočit do vody nebo do kopřiv. Honzo, v ten moment mě napadlo, že jestli má mít nějaký pravidlo bod A, mělo by mít i bod B, teda že jako cyklisti by se museli vyhejbat chodcům taky s jeden a půl metrovým odstupem. Jenomže tahleta partička se tvářila, že se mi nehodlá vyhnout vůbec, jen na mě hulákali, abych jim uskočila z cesty. No, já to vzala vpravo, řekla si, že jestli opravdu spadnu a přežiju ve zdraví to kutálení, tak pro mě bude menší zlo večerní koupel v šatech než vyválení v žahavejch kopřivách.

Honzo, co ti mám povídat, nakonec jsem se udržela nahoře na samým krajíčku hráze a za odměnu jsem koupila tu modřinu, kterou jsi mi tak vehementně chtěl pofoukat. Ten maník, co jel ke mně nejblíž, to trochu šněroval a docela zvostra mě nabral loktem. To víš, že jsem byla pekelně naštvaná, ale málem jsem spadla do tý vody a než jsem stačila znovu nabrat rovnováhu, tak už byl i s tou svou partičkou moc daleko na nějaký nadávání. Tak jsem si jen sama pro sebe zamumlala pár nepublikovatelnejch výrazů a otočila to zpátky.

Cestou jsem se stavila u takovýho stánku s občerstvením, kterej má otevřeno dlouho do večera a ve kterým prodává jeden starej pán, co si mě pamatuje ještě jako malou holku. To víš, že jsem se mu s tím svým divadlem na hrázi svěřila, on se na mě jen tak shovívavě kouknul a povídá: „Marijenko, tak mi říkal, když jsem byla culíkatý dítě, nic si z toho nedělej, hlavně, že jsi celá. Tihle frajeři tady u mě seděli už od tří hodin, lili do sebe pivo za pivem, tak se nediv, že tě jeden z nich málem srazil. Ale počkej, jestli se mi sem vrátěj, tak jim to za tebe spočítám i s úrokama.“ A pak mi, Honzo, ten starej dědoušek natočil protekční kornout zmrzliny a vůbec nic za to nechtěl.

K mamce jsem se vrátila už docela vyklidněná a nic jsem jí o tom neřekla, aby o mě neměla strach. Ale nešlo mi to z hlavy a říkala jsem si, jakou jsem měla ten den smůlu na arogantní cyklisty, když přece znám soustu lidí, co taky jezděj na kolech a jsou slušný. O to víc mě překvapilo sobotní ráno. Bylo krásně, sluníčko mě vytáhlo brzo z postele, já vylezla ven a najednou slyším před vrátky krátký cinknutí. Zastavil tam tak dvanáctiletej klučina, sesednul z kola, škvírou v plotě prostrčil dovnitř papírovej pytlík s čerstvejma rohlíkama, pak si mě všimnul, zvesela zamával a hned zase odfrčel.

„Víš, Maruško,“ řekla mi pak mamka, „ten nám starejm lidem tady každý ráno rozváží čerstvý pečivo, dělá to sám od sebe a krom peněz za zboží za to nic nechce. Platím mu vždycky v pondělí, tak mu dám pár kaček navíc a rovnou si u něj objednám na celej novej tejden. Je to synek od pekaře, co má prodejnu na náměstí a vypadá to, že taťkovi z něj vyrůstá dobrej nástupce.“

***

„Tak, Honzo, to už je celej příběh, jak jsem přišla k týhletý modřině.“ Maruška zmlkla a smutně pohlédla na dno svého prázdného šálku od kávy. Pak dodala: „Ale jedno ti řeknu, tenhle klučina mě nakopnul a jak mě Franta už delší čas přemlouvá, že by rád, abychom spolu zase začali jezdit na kolech, tak jsem se rozhodla, že to teda zkusím. Stejně potřebuju trochu zhubnout, zvlášť když mě pořád cpeš těma větrníkama. Ale neboj se, budu opatrná a všechny chodce budu bez ohledu na nějaký pravidlo objíždět nejmíň metr a půl širokým obloukem.“

Maruška ještě jednou koukla do svého šálku od kávy a mě nenapadlo nic lepšího, než jí říct: „Maruško, jsi skvělá ženská a za tohle si zasloužíš stopičku třináctýho pramene, chceš?“

Byla potěšená, střelila po mě pohledem a odpověděla: „Tak jo, Honzo, dám si, jsi hroznej a stejně s tebou nic nenadělám. Ale musíš mi slíbit, že jestli si na tom bicyklu udělám zase nějakou modřinu, tak mi to potom ve vší slušnosti pofoukáš. A abys věděl, tak dneska tu naší útratu pro změnu zaplatím já. Nepokoušej se protestovat nebo si to s tím foukáním ještě rozmyslím.“