Tyran

Vlasta pomaličku usedla ke kuchyňskému stolu a zamyšleně si zamíchala kávu. Venku bylo celý den sychravo a vytrvalý déšť jí nejen nepřidal na náladě, ale zřejmě způsobil, že jí dnes obzvlášť bolestivě trápila nemocná kolena.  

Nicméně ani déšť, ani kolena nebyla tím, co se jí už celý den honilo hlavou. Ráno dostala zprávu od syna, že zemřel jeho biologický otec, její bývalý manžel. Zvolna si lokla příjemně hořkého nápoje a opět jí prolétla hlavou myšlenka na toho člověka. Bodlo jí u srdce jako pokaždé, když si na něj vzpomněla, ale to bodnutí už dávno nebylo tak intenzivní jako dřív. Bylo zaváté mnoha léty a po někdejších ranách zbyly jen jizvy.

Jizvy na duši, protože na těle neměla kupodivu žádné, i když se Rudolf vůči ní neštítil ani fyzického násilí. Dlouho řešila otázku, co je vlastně horší. Zda jí víc ubližovaly jeho nadávky a neustálé ponižování, ve kterém se jakoby vyžíval a snažil sám před sebou skrýt svoje životní selhání. Nebo snad pro ni byly horší všechny ty rány, kterými ji zasypával zejména po návratech ze svých alkoholických spanilých jízd s kumpány?

Teď už to bylo dávno jedno, ty roky života, ve kterých se kvůli synovi snažila přežít ve strastiplném manželství, jí stejně nikdo nevrátí. S Rudolfem to vydržela do chvíle, než bylo synovi patnáct a teprve potom od něj odešla. Občas si sice kladla otázku, jestli by pro syna nebylo lepší, kdyby utekli dřív, ale odpověď byla jasná. Syn byl pravým opakem svého otce, dnes již dávno úspěšným mladým mužem a zodpovědným manželem. Zřejmě se mu dostalo výchovy ohněm a on se v kritické době dospívání rozhodl jít za každou cenu opačnou cestou než jeho otec.

Přestože byla Vlasta už mnoho let volná, měla při každé vzpomínce na Rudolfa pocit, jakoby na ní ležel balvan, který se jí zarývá tvrdými hranami do těla. Hranami někdejších nadávek a hroty dávných ran, které nedokázala vytěsnit ze své mysli. Když se ráno dozvěděla, že se její tyran konečně uchlastal, zadoufala, že tyhle vzpomínky odejdou i s ním. Ale teď v houstnoucím šeru zjistila nad vypitou kávou, že je to ještě horší.

Vlasta šla úmyslně pozdě spát, ale přesto dlouho nemohla usnout. Když se jí konečně podařilo zabrat, začal se jí zdát prapodivný sen. Vlastně ani nevěděla, zda je to sen nebo jestli bdí. Měla pocit, že leží ve své posteli, vedle které tušila známý noční stolek a uvědomovala si i tichý tikot hodin nade dveřmi, ale když otevřela oči, neviděla strop spoře osvětlený lampami z ulice. Viděla nad sebou jen propastně hlubokou nekonečnou temnotu, která jakoby sahala až do nějakého nezemského rozměru. Navíc se vůbec nedokázala pohnout, nemohla zvednout ruku ani otočit hlavu a jediné, co dokázala ovládat, byla oční víčka.

Zavřela tedy oči, aby unikla tomu neznámému prostoru nad sebou, ale nebylo to nic platné, propast nezmizela. Navíc v obrovské dálce na samé hranici vnímání uviděla šedou skvrnu. Rychle se přibližovala a Vlasta pocítila, jak z ní vyzařuje strach a zoufalství. Nejdřív ji napadlo, že je to Rudolf a že se k ní vrací, aby ji po své smrti začal zas trápit. Vyděsila se, chtěla utéct, ale nemohla se hnout.

Jak se šedá skvrna přibližovala, Vlasta najednou nějakým šestým smyslem poznala, že je to sice skutečně Rudolfova duše, ale že se k ní nevrací. Ten strach a zoufalství se netýkají Vlasty, nýbrž té duše, která právě opouští náš svět. Na své cestě dostala poslední šanci navštívit člověka, kterého v životě nejvíc trápila, zjevit se mu a poprosit o odpuštění. Ano, teď Vlasta ve svém snu pocítila, že jí Rudolfova duše skutečně prosí o odpuštění, ale ta prosba je zastíněná strachem, že odpustit tolik ubližování není možné a zoufalstvím, co bude dál.

„Náš syn,“ blesklo Vlastě hlavou. Před vnitřním zrakem se jí objevil jejich syn, který jí ráno sdělil, že Rudolf zemřel. Ten syn, který se narodil z čisté lásky na počátku jejich manželství, kdy jí ještě Rudolf miloval a kdy ona milovala jeho. Vlastina mysl se vrátila do toho dávno zasutého krásného období a v přibližující se šedé Rudolfově duši dokázala rozpoznat maličkou zářivou jiskřičku jeho tehdejšího bytí. Soustředila veškerou svou duchovní sílu na ten nepatrný hřejivý světlý bod, který se téměř ztrácel v šedi strachu a zoufalství, a vyslala k němu jednu jedinou myšlenku: „Rudolfe, ve jménu naší dávné lásky, ze které se zrodil náš společný syn, ti odpouštím veškeré zlo, kterého ses vůči mně později dopouštěl.“

Strach a zoufalství pominulo, světlý bod zintenzívněl, prozářil šedou skvrnu a poté se celý obraz s pocitem hlubokého vděku a smíření rozplynul. Vlasta usnula dlouhým bezesným spánkem a probudilo ji až ranní slunko, deroucí se oknem do její ložnice.

Když vychutnávala svou příjemně hořkou ranní kávu, zazvonil telefon. Volal jí syn, s potěšením v hlase se s ní podělil o novinku, že jeho manželka si právě udělala těhotenský test a po roce snažení byl konečně pozitivní. Vlasta se neudržela, zavýskla překvapením a nedbajíc svých nemocných kolen vyletěla ze židle a poskočila radostí. Kolena jí po létech trápení ani maličko nezabolela, jako by byla zázrakem uzdravená.

Když Vlasta odložila telefon, myšlenky se jí stočily na Rudolfa a ona podvědomě očekávala osten bodnutí vzpomínek na jeho ubližování. Nestalo se tak, tíže zlých časů byla definitivně pryč, zůstal jen pocit odpuštění a smíření.