Jsem trouba já nebo někdo jiný?

Článek by mohl mít podtitulek „Jak jsme stěhovali babičku.“ Proč? Protože pokud si to babičky přejí, mají být blízko ke svým vnoučatům, a protože zrovna tahle babička je správňácky babičkovatá, tak nebylo co řešit.  

Někdo využil prodloužený svátkový víkend k relaxaci a výletům, jiný ke státním oslavám (letos asi převážně na dálku), nu a my se podjali právě k tomuhle stěhování. Vlastně spíš k nastěhovávání, neb babička byla dopravena pod svou garsonku na okraji Prahy a náš úkol nejdřív spočíval nastrkání menších i větších věcí z chodníku nahoru. Naštěstí se jednalo jen o první patro a bylo nás na to celkem dost, tak to šlo ráz na ráz.

Takže to pro mě vlastně doopravdy začalo až v situaci, kterou pravděpodobně většina z vás zná, totiž když se ocitnete v prázdném bytě a vše, čím si ho chcete zútulnit, trůní zabalené v pytlech a v krabicích. A samozřejmě zabírá prakticky celou podlahovou plochu. Tedy abych to upřesnil, nezačalo to jenom pro mě, měl jsem dvě krásné společnice, jmenovitě svou drahou Soňu a pak tu milou stěhovanou babičku.

„Pojď, Marti, půjdeme do sklepa, ať tady na to má Honza klid,“ pobídla moje manželka babičku u vědomí, že sestavování nábytku dělám nejradši sám. Dámy odešly a já si zamnul ruce nad dvěma placatými krabicemi, v nichž se ukrývala komoda. Humor mě však brzy přešel, konkrétně ve chvíli, když jsem zjistil, že těch asi sto různých poliček, dvířek, bočnic, zad, šuplíků, dýnek a už ani nevím, čeho dalšího nemám na zaplněnou podlahu kam rozložit. A že je každý kousek jiný, pochopitelně neoznačený, tisíc šroubků a úchytek je promícháno v jednom jediném pytli a že návod... No ten papír, co sám sebe pasuje na návod je čmáranicí a změtí čar, v nichž aby se čert vyznal.

„Honzo, nečmárej na to prkno, vždyť to bude vidět,“ zhrozila se Soňa, když mě po návratu z čerstvě uklizeného sklepa dámy přistihly, jak nad tou dřevotřískovou spouští bezradně kroutím hlavou, snažím se rozpoznat jednotlivé díly a označit si je, abych měl aspoň matné tušení, až je budu napevno sešroubovávat.

„Soni,“ odpověděl jsem jí poněkud mimo kontext, „radši mi pojď poradit, které z těchhle dvou prken je H1 a které H2.“ Manželka zamyšleně přejela po mé tužkové značce nasliněným prstem, uklidnila se zjištěním, že se to dá lehce smajznout, ale navzdory veškeré snaze mi poradit nedokázala, há jednička a há dvojka byly stejné.

Nebyly stejné! Byly to dvě bočnice, mezi něž měly přijít šuplíky a svou různost prozradily až ve chvíli celkem pokročilého smontování. V tenhle moment jsem si jako ten trouba z nadpisu připadal já, neb díly H1 a H2 jsem pochopitelně prohodil a kdyby to tak zůstalo, byl by malér. Bočnice by totiž nekoukaly do pokoje hladkou dýhou, ale ošklivou dřevotřískou, takže jsem se schlíplýma ušima rozmontovával již smontované a pak znovu smontovával. Podobný přemontovávací proces jsem poté absolvoval ještě jednou, po další záměně (skoro) navlas stejných dílů proto, aby jedny z mnoha dvířek mohly zakrývat otevřený díl komody a nikoli výsuvné šuplíky.

„Honzo, jedeme domů, babička si musí odpočinout, doděláš to zítra!“ Zavelela Soňa asi po třech hodinách ve chvíli, v níž už jsem to chtěl mít původně dávno hotové. No, nevím, kdo odpočíval víc, protože já po příjezdu domů na rozdíl od babičky padnul. Když jsme k ní totiž dorazili druhý den, měla už spoustu věcí uklizených a o to víc se teď už na celkem uvolněné podlaze vyjímala ta zpropadená nedodělaná komoda.

Ten druhý den zůstane v mé paměti zřejmě už nadosmrti jako šuplíková neděle. Nebo spíš děle, protože se mě dámám zželelo, a když viděly, jak ze sebe snažím udělat opici, abych získal dvojnásobný počet rukou, tak se mi jaly pomáhat. A radit samozřejmě, takže jsem si mohl vybrat, kterou ze tří různých variant pracovního postupu zvolím. Tedy vybrat, nevybrat, když dámy radí, neradno nám mužům, abychom jim oponovali. Nicméně ačkoli radily dobře a jednotlivé díly přidržovaly nejlíp, jak bylo v jejich silách, tak mě po dalších třech hodinách opět přepadla otázka, kdo je tím troubou.

No, Soňa s babičkou rozhodně né, ty za to v žádném případě nemohly. Vina snad nebyla ani na mojí straně, vždyť jsem se snažil umísťovat všechny šroubky a špalíčky do předem předvrtaných otvorů a děr, a namontovat levé a pravé šuplíkové kolejničky natěsno na správné strany. Kdo tam tedy byl za trubku, když ty potvory šuplata nejdřív nešla vůbec zasouvat dovnitř a vysouvat ven? Po pečlivém prozkoumání všech kombinací v jakém pořadí lze umístit čtyři stejné šuplíky odshora dolů a po důkladném namazaní indulonou se sice jakž takž rozšoupaly, ale byly to výrobky hrdé. Nekompromisně se mi pomstily ve stylu milimetr žádná míra, dvojka odshora byla k jedničce blíž a od trojky dál, a úplně nejspodnější čtyřka se uvelebila poněkud koketně našišato.

„Vždyť je to dobré, Honzo, až se to trochu ochodí, vůbec nebude poznat žádný rozdíl,“ snažila se mě chlácholit babička, šťastná to žena, že může pokračovat v zaklízení svých věcí, které jí ještě zbyly na zemi v pytlech a krabicích. Ale já věděl své, buď jsem trouba sám nebo už jedině ten výrobce, který všechny díly s ideou milimetr sem, milimetr tam pečlivě nařezal, precizně oblepil dýhami a perfektně předvrtal.

Ale čert vem komodu i s jejím koketním čtvrtým šuplíkem, hlavně, že je babička nastěhovaná a k nám i k mladým to má coby kamenem dohodil. A třeba mi nakonec i tu trubkovitost odpustí.