Jak byla Maruška roztoužená

„Honzo, nenápadně si prohlídni támhleten pár a řekni mi, jestli tě napadá to samý jako mě.“ Bylo vlahé májové odpoledne a lehký větřík vytvářel v kombinaci se slunečními paprsky okulibé odlesky v Maruščiných blonďatých vlasech.

Má kamarádka lepých zrale barokních tvarů si labužnicky uždíbla kousíček větrníku a zapila ho lokem vonící turecké kávy. Pak obdivně upřela své hluboké hnědé oči na dvojici lidí, sedících pár stolků od nás v kavárenské zahrádce.

Podíval jsem se též. Oba byli krásní. Ona štíhlá s útlými rameny, zahalenými v lehké blůzce, přes kterou se jí na záda řinul vodopád havraních vlasů. On v decentním jednobarevném tričku s krátkými rukávy a s límečkem, ze kterého vystupoval opálený krk a obličej ostře řezaných rysů. Krásní byli nejen svým vzhledem, ale též tím, jak se k sobě chovali.

On jí cosi poutavě vyprávěl klidným tlumeným hlasem, usmíval se na ni očima, ona jen občas tiše přikývla a visela mu na rtech pohledem. Ruce měli položené na ubruse stolku a jejich propletené prsty spolu hrály hru na mazlenou. Seděli jsme s Maruškou příliš daleko na to, abychom rozuměli slovům a dokázali postřehnout detaily gest, avšak dost blízko na to, že jsme rozpoznali láskyplnou a výrazně eroticky toužebnou atmosféru jejich spolubytí. Jemu mohlo být nejmíň pětasedmdesát a ona, ač na to na první pohled nevypadala, nebyla o víc než o pět let mladší.

„Maruško, to je fantastický,“ usmál jsem se na svou společnici a oba jsme věděli, co mám na mysli.

„Viď, Honzo? Trochu té dámě závidím,“ povzdechla si Maruška s notnou dávkou nostalgie.

Už z dřívějška jsem věděl, že Maruščiny milostné potřeby poněkud převyšují ty Frantovy, ale většinou dokázala moje kavárenská společnice brát tuhle jistou nerovnováhu s humorným nadhledem. Její dnešní poznámka mě však svým podtónem přiměla k možná trochu unáhlené reakci: „Ale Maruško, vždycky jsem si myslel, že Franta pořád...“

„Ale jo, Honzo,“ nenechala mě Maruška domluvit a poněkud zrůžověla, „to víš, že pořád. Ale není to tak dávno, co jsme měli takový období, až jsem se bála, že už pro něj nejsem vůbec přitažlivá.“

„Ty, že bys nebyla pro někoho přitažlivá?“ neodpustil jsem si kompliment a úmyslně okatě pohladil pohledem celou Maruščinu oblou postavu od těch prozářených vlasů, přes plnou výkladní skříň na hrudi, široké boky, až dolů ke slušivým lehkým lodičkám.

„Honzo!“ Ohradila se Maruška naoko rozzlobeně, „ty už jinej nebudeš. Chtěla jsem se ti s tím svěřit, ale jestli toho okamžitě nenecháš, nic ti neřeknu.“

Zakryl jsem si oči rukou a díval se jen úzkými štěrbinkami mezi prsty: „Povídej, Maruško, už jsem jak andílek.“

***

Je to pár let, Honzo, co Franta měnil práci a znáš ho, jak on dovede bejt v takový situaci nervózní. Tak ho to rozhodilo, že o mě úplně ztratil zájem jako o ženskou, ale já, jak jsem z toho byla permanentně nadr... no, víš, co myslím, tak mi nedošlo, že je to kvůli tý práci. Na jedný straně mě napadlo, jestli si náhodou nepořídil nějakou milenku, na druhý straně jsem se bála, že se mu už nelíbím a byla jsem natolik rozhozená, že jsem ho do tý postele prostě dokopala. Dokonce dvakrát. A to jsem neměla dělat, protože ho ten můj nátlak znervóznil ještě víc, takže poprvé se nevzmohl vůbec na nic, přestože jsem na něm poznala, jak se kvůli mně snaží.

Podruhý jsem si už myslela, že budu chytřejší, tak jsem celej večer chodila v tý noční košili, ze který si mě dřív pokaždý tak rád vybaloval, a dělala jsem přitom jednu dvojsmyslnou narážku za druhou. Když jsem pak byla přesvědčená, že to zabírá, tak jsme se přesunuli do ložnice. Začalo to sice nadějně a já už se těšila, že nám to tentokrát vyjde, ale pak byl najednou během pár vteřin hotovej.

Honzo, víš, že jsem otevřená ženská a dokážu se bavit prakticky o všem, tak jsem Frantovi navrhla, jestli bychom to spolu nemohli rozebrat a najít nějaký řešení, který by bylo přijatelný pro nás oba. Asi to byla další moje chyba nebo možná jeho, já nevím, prostě to nešlo. Nejdřív se mi chtěl omluvit, jakože ví, že má problém, ale jak mi to začal říkat, tak se u toho najednou zatvářil uraženě a celej rozhovor ukončil větou: „Marie, promiň, ale jestli pro mě můžeš něco udělat, tak tohle téma vynech, děláš mi to ještě horší.“ Honzo, mně bylo v ten moment jasný, že se musím stáhnout, protože když mě osloví „Marie,“ tak vím, že je zle.

Na jedný straně jsem poznala a byla ráda, že to není tou milenkou, ale na druhý straně mě mrzelo, že se nedokážeme domluvit, co s tím. Tak jsem se rozhodla, že to nechám nějakej čas uležet a zatím to budu řešit tak jako většina ženskejch a chlapů, který jsou v podobný situaci. Jenomže, Honzo (v tuhle chvíli Maruška trochu zaváhala, ztišila hlas a zostřila tón, aby překonala stud), on mě přitom jednou nachytal v koupelně. Já myslela, že už spí, zapomněla se zamknout, on pak odtamtud vyletěl jako namydlenej blesk a asi tejden se mnou nemluvil. Teda nejen se mnou, nemluvil vůbec s nikým a byl tak zaraženěj, jakýho jsem ho nikdy neznala.

Na jedný straně jsem viděla, jak ho to trápí, ale na druhý straně jsem nemohla nepoznat, že se k něčemu rozhodnul a cosi řeší. Když už to trvalo ten tejden a já myslela, že se s ním budu muset pokusit tohle choulostivý téma znovu otevřít, tak se stalo něco, co jsem fakt nečekala. Honzo, představ si mě, jak sedím v kuchyni u stolu a vymejšlím slova, kterejma nakousnu tenhle náš společnej problém a když zrovna sbírám odvahu, tak na mě vylítne Franta z koupeny se vzedmutým županem a... No prostě popadnul mě, na nic se neptal, šoupnul si mě na ten stůl a pak už najednou nebylo co řešit.

To víš, že se mi pak přiznal, že si zaběhnul za doktorem a pomohl tím modrým hranatým práškem, a bál se, jestli se kvůli tomu neurazím. Jenomže, Honzo, já byla šťastná, že jsme začali bejt po tak dlouhý době zase normální manželé, tak jsem byla ráda a ani mě nenapadlo, abych se na něj zlobila, že si trochu pomohl chemií. A aby ses náhodou blbě nezeptal, tak ti řeknu sama, že od tý doby už je to zase jako dřív a já jsem šťastná, že po mně aspoň občas zatouží.

***

Zatáhlo se a odlesky slunce zmizely z Maruščiných vlasů, rozevlátých zesilujícím větrem. Dáma s útlými rameny se natěsno zaklesla do pána v jednobarevném tričku s límečkem. Na odchodu z kavárenské zahrádky míjeli náš stolek a my zaslechli krátký útržek jejich hovoru:

„Pojď, moje milá, zvu tě k sobě. Uděláme si hezký večer,“ pravil on.

„Ne, drahý,“ odpověděla tajuplně ona, „dnes půjdeme ke mně. Koupila jsem si nový parfém, bude to pro tebe překvapení.“

Usmál se, tiše přikývl a roztáhl veliký deštník, aby je oba ochránil od kapek začínající májové přeháňky.

Káva byla dopitá, po větrnících zbyly jen prázdné talířky a my se s Maruškou chystali ke svým drahým polovičkám. Před rozloučením jsme se ještě jednou střetli pohledem a opět nás napadlo totéž. Věděli jsme, že ti dva krásní staří lidé mají na rozdíl od nás svůj večerní program naprosto jasný.

„Pst, Honzo, trochu jim závidím, ale nikomu to na mě neříkej,“ položila si Maruška ukazováček přes rty a zatvářila se maličko roztouženě. Pak se otočila na podpatku, zamávala a odplula směrem k domovu.