Jak Marušku osahával autobusák

„Honzo, co se ti stalo, proč kulháš?“ Uvítala mě Maruška zvídavou otázkou, jakmile jsem se dopajdal k našemu kavárenskému stolku, u kterého na mě už čekala.

„To nic není,“ odpověděl jsem jí s poněkud vynuceným úsměvem ve snaze nedat najevo, že mě bolí koleno. „Trochu jsem pospíchal, bylo by přece ode mě krajně neslušný nechat čekat takovou krásnou dámu, jakou jsi ty. No a támhle za rohem mi zničehonic vletěl pod nohy maličkej rozjuchanej jorkšírek, já udělal prudkej manévr, abych ho nezašlápnul a... No, blbě jsem to v tom kvaltu odhadnul a vletěl kolenem na hranu modrýho kontejneru se starým papírem.“

Maruška si dala ruku před pusu, ale nebylo jí to nic platné, ve snaze zadusit smích se začala celá otřásat, až se jí roztomile rozvlnily faldíky na břiše, ukryté pod slušivými světlými šaty. „Ho... Honzo, prosím tě, promiň. Já... já to úplně vidím a nemůžu si pomoct, tak se na mě nezlob, že se ti směju. Doufám, že sis moc neublížil a cením si tě, žes kvůli ňákýmu psovi nasadil vlastní život, ha, ha, ha.“

„Pohled na tvou nezřízenou radost je mi náramnou útěchou a lékem, už je to dobrý,“ vrátil jsem jí míček a chystal se kývnout na servírku, aby nám přinesla turka a větrníky.

„Ne, počkej,“ zarazila mě Maruška teď už zas normálním hlasem. „Seď, nehejbej se, dneska objednávám já. Aby ses na mě nezlobil, že jsem se ti řehtala, tak ti povím, co se stalo mně. A moc na mě nekoukej, nechápu, jak se ti můžou ty moje kila líbit.“ Rýpla si do mě za ten kompliment a pak už mě nechala, abych se ponořil do jejího vyprávění.

***

Honzo, stalo se mi to jedno z těch několika málo rán letošní zimy, kdy bylo u nás pod nulou a na chodníku pěkně namrzala mlha. Já se doma trochu zpozdila a pak pospíchala na autobus, chtěla jsem bejt brzo v práci, protože akorát končila závěrka a já tam toho měla spoustu. Štrádovala jsem si to tam u nás z kopečka dolů na zastávku a když mi zbejvalo ňákejch třicet metrů, tak okolo mě projel autobus a dole pode mnou zastavil. Nevím, co mě to popadlo, prostě jsem ho chtěla stihnout a rozběhla se za ním. Řidič si mě asi všimnul, čekal, mně přišlo hloupý ho zdržovat, tak jsem ještě přidala a když jsem pak brzdila u zadních dveří, uklouzlo mi to na tom namrzlým chodníku.

Noha mi sjela z obrubníku, já se praštila do holeně o spodní okraj schůdek u těch zadních dveří a navíc mě bodlo v kotníku. „Seš blbá,“ vynadala jsem si v duchu, „kvůli tý pitomý závěrce se tady zmrzačíš.“ Svalila jsem se na zem jako pytel brambor, snažila se vyhrabat zpátky na nohy a vlízt dovnitř, ale moc mi to nešlo, ten kotník zkrátka bolel. Myslíš, Honzo, že se někdo obtěžoval, aby mi pomohl? Kdepak, všichni zůstali zalezlí uvnitř v teple, čučeli buď do blba nebo do svejch mobilů a žádnej se ani nehnul. Už jsem se bála, že se autobus rozjede, v horším případě mi přejedu tu nohu, kterou jsem měla pořád pod dveřma, v lepším mě tam nechá sedět na zadku samotnou v tom mrazu.

Pak najednou koukám, že ke mně jde ten řidič. Jezdím s ním často, znám ho od vidění, je to takovej svéráznej chlapík, na první pohled dost nerudnej, ale taky dokáže bejt ochotnej. Je ještě asi dvakrát tolik při těle než já, tak asi razí heslo, že by si tlustý lidi měli navzájem pomáhat. „No, paní, neválejte se mi tady pod autobusem, ještě se nastydnete,“ spustil na mě. „Mám vám zavolat sanitku nebo budete ráčit jet se mnou dolů?“

Překládala jsem si ty jeho slova do lidštiny, znovu zkoušela vstát a ke svý úlevě zjistila, že to nebude tak zlý. „Ale jo, asi pojedu. A promiňte, že vás zdržuju, mně to prostě podjelo,“ blekotala jsem a štrachala se nahoru. Najednou cejtím, jak mi strčil ty svoje medvědí tlapy pod paží, zapřel se o zem a vytáhnul mě nahoru po těch schůdkách, jako bych byla nějaký pírko. No, nebyla, trochu se u toho udejchal, pustil mě, zůstal stát a mlčel. Asi tak minutu se nic nedělo, až to přišlo lidem divný a začali se po něm ohlížet. Pak spustil: „Co koukáte, nevidíte, že tady ta paní je zraněná? Dokud nebude sedět, tak nikam nepojedem!“ Honzo, to bys měl vidět, kolik já měla najednou nabídek, teda ne k sňatku, jen k sezení, abys mně rozuměl. Mohla jsem si vybrat.

Pak jsme se rozjeli a mně bylo na jedný straně trapný, jak všichni viděli, že jsem se tam rozmajzla pod autobusem, ale na druhý straně jsem byla ráda, že jsem celá a že ten řidič je vlastně v jádru dobrák. Ještě dole na konečný u metra si mě ohlídal, jestli jsem v pohodě a jestli můžu normálně jít. „Doufám, že jste to nebrala jako nějaký osahávání,“ dodal na závěr, zavřel dveře a odfrčel, a já si nebyla jistá, jestli se ze mě dělá srandu nebo jestli je už taky zblblej tím dnešním feminizmem.

Chtěla jsem se mu nějak odvděčit, tak jsem koupila krabičku belgickejch pralinek a nosila ji v kabelce asi tři dny, než jsem ho zase potkala v autobuse. Honzo, nedovedeš si představit, jaký jsem prožívala muka, abych ty pralinky nesežrala sama. Ale vydržela jsem a když jsem mu je pak dávala, tak na mě zavrčel, jakože chci, aby byl ještě tlustší a nevešel se za volant. Ale poznala jsem, že je rád, usmíval se přitom, poděkoval, zeptal se, jestli už jsem v pořádku a řeknul, že jsem si jako kvůli němu neměla dělat škodu. 

***

„Tak, Honzo, doufám, že už tě to koleno nebolí,“ dodala Maruška jako doušku ke svému vyprávění. „Protože jinak bych ti musela pomoct vstát ze židle a nejsem si jistá, jestli bys to ode mě nevzal taky jako nějaký osahávání.“

„To by mi bylo moc příjemný,“ chtěl jsem říct, ale radši jsem si to nechal pro sebe a místo toho se zvednul, jakože vyzkouším, jestli můžu chodit. Na Marušku jsem udělal gesto, aby moment počkala a vydal se nenápadně za servírkou. Chvilku jsme si s tou dívčinou cosi šuškali a já se pak vracel k Marušce s jednou rukou schovanou za zády.

„Madam, tyhle čokoládový s višní jsou pro vás,“ položil jsem poté talířek na stůl, „berte je jako poděkování za vaší starost o moje koleno a jako odškodné, že jste celý tři dny nosila v kabelce krabičku pralinek a nedovolila si z nich ani jednu vzít. Ale buďte opatrná na zuby, uvnitř mají pecku.“

„Seš rošťák!“ Blýskla po mně Maruška svýma hnědýma očima, „díky, ale aspoň pár jich sněz ty. Nebo kvůli tobě zas přiberu a až příště někde uklouznu, budeš mě za trest zvedat ty sám.“