Jak Maruška vyhrála v tombole pánskej striptýz

„Co to máš dneska na sobě za kalhoty, Honzo?“ Maruška si přes šálek vonící kávy zkoumavě prohlížena moje gatě, v nichž jsem dorazil na naše posezení v cukrárně. „Vypadáš, jako kdybys v nich prolezl skartovačkou.“  

„Já, vím, Maruško,“ snažil jsem se bránit před tou krásnou barokní dámou. „Ráno jsem zaspal a jak jsem pak spěchal na autobus, šáhnul jsem ve skříni o ramínko vedle a vzal si tyhlety svoje oblíbený, který mi Soňa chtěla už dávno vyhodit. Jsou ošoupaný a dole se jim třepěj nohavice, tak mi, prosím tě, odpust, jestli ti tady s nima kazím tvůj jemnocit.“

„Vy chlapi jste všichni stejný,“ vyprskla Maruška smíchy, až jí na bělostné halence přistálo pár maličkých hnědých drobečků kakaového řezu. „Neboj, já to přežiju. A aby ses na mě nezlobil, že se ti tady před ostatníma hostama nahlas směju, povím ti historku, kterou jsi mi tím svým apartním ohozem připomněl.“

Labužnicky jsem usrkl turecké kávy a položil šálek na podšálek tak tiše, abych nerušil Maruščino vyprávění.

***

Honzo, chystali jsme se s Frantou na mysliveckej bál. Dlouho jsme takhle nikde nebyli, tak jsem se těšila a vzala si na sebe ty tmavomodrý šaty, který jsi mi jednou tak strašně chválil. Naivně jsem si myslela, že si Franta oblíkne to nový kvádro, který jsme mu byli koupit k Vánocům, ale když přede mě naklusal v tom, který má snad už dvacet let, rozpadá se mu a plandá v něm, tak jsem mu řekla: „Franto, budeš mi tam dělat ostudu, běž se převlíknout!“

„Maruš, to nestihnem. Doteďka ses činčala, já tady stepuju v předsíni bůhvíjak dlouho a teď už nemáme čas, musíme vyrazit. A abys věděla, stejně mám tohle starý kvádro nejradši.“ Honzo, tohle mi odpověděl, jako by tam snad na mě musel čekat tejden. Měla jsem co dělat, abych se nenaštvala, ale pak jsem si řekla, že si s ním nebudu kazit večer hned na začátku a poslala ho, ať si jde vzít aspoň pásek, aby v tom nevypadal jako v pytli. Jenomže on už otvíral dvéře, jen něco zamumlal a mávnul rukou, tak jsem se na to vykašlala a zadoufala, že tam nebude moc ostrý světlo, aby si někdo všimnul, že vedle mě vypadá jako napůl roztátej sněhulák.

Jakmile začal bál, já zapomněla na naše oblíkací neshody a začala si užívat, bylo to fakt suprový. Fajnová kapela, spousta známejch lidí a z těch všech chlapů mě na parketu prováděl nejlíp právě ten můj vlastní. Odpustila jsem mu to starý kvádro a dokonce ho dokázala obdivovat, když jsem se koukala, jak na place roztáčí ostatní ženský. Taková jsem byla já tolerantní a pyšná, představ si to, Honzo. Taky tam měli tombolu s různejma zajícema, bažantama, jako hlavní cena byl divočák. A jako speciální cena, takovej bonus navíc, kterej normálně na bálech moc nebejvá, bylo půlnoční sólo pro pár, jehož lístek vytáhnou z mysliveckýho klobouku jako poslední.

Tramtarará tradá, zanotovala kapela fanfáru po půlnoci, když už byly všechny vyhrávající lístky z tomboly vylosovaný a zbejvalo vytáhnout akorát ten poslední. „A nyní, vážení hosté, přichází vrchol večera,“ zadeklamoval šéf od myslivců, kterej to celý uváděl a sám vypadal trochu jako medvěd. „Nejkrásnější tango nám zatančí...“ zašátral v klobouku, „pár s číslem padesát osum. Prosím, pojďte na parket.“ Ježíšmarjá, to jsme my! Honzo, já jen krátce jukla na náš lístek, jestli si to dobře pamatuju a kopla pod stolem do Franty. Zvedli jsme se, já v těch fajnovejch tmavomodrých šatech, on v kvádru, ve kterým teď už po celým večeru vypadal fakt jako v teplákách. A vyrazili jsme vážným krokem se vztyčenejma hlavama před rentgenovejma očima všech ostatních.

Sál potemněl a reflektory zamířily akorát na nás. Zazněly první tóny, Franta mě popadnul a jak mě začal vést, já zase zapomněla na ten jeho příšernej ohoz a začala se v jeho rukou cejtit jako finaliskta Stardance. Užívali jsme si všechny ty figury a já pak na Frantu mrkla s otázkou, jestli si jako troufá udržet tu mou macatou postavu, když udělám pořádnej záklon. On že jó, pevně mě chytnul, já se prohnula v pase, hlavu dala dozadu co nejvíc a Franta se našponoval.

V tu ránu jsem i přes tu muziku zaslechnula tichoučký škrrr a v tom záklonu zahlídla koutkem oka, jak Frantovi letěj kalhoty dolů. Prostě jak byly starý a chatrný, nevydržely to jeho šponování, ruply a odhalily jeho chlupatý nohy, nad kterejma mu zpod saka vyčuhoval proužek strakatejch trenek.

Následovala asi tak vteřina, kdy jakoby nějakej zlej čaroděj mávnul kouzelným proutkem a my všichni zkameněli. Já na tom nasvíceným parketu v záklonu a Franta s chlupatejma nohama ve spadlých kalhotách. Ztuhli i ostatní lidi, zírali na nás s otevřenejma pusama a dokonce i kapela přestala hrát. Prostě nekonečnej okamžik hrobovýho ticha, ve kterým jsem se málem propadla hanbou a chtěla bejt někde na druhý straně zeměkoule.

Po týhle strašný vteřině se najednou všechno semlelo ráz na ráz, jako by nás ten kouzelník zase odčaroval. Franta mě přitáhnul ze záklonu, druhou ruku natáhnul pro gatě, aby si je navlíknul zpátky a principál dal povel kapele, aby zas začala hrát. Jo, muzikanti to tango zkrátili na pár posledních taktů, Franta si ty kalhoty nenápadně přidržoval a dokroutil se mnou lehkou figuru na závěr. Pak muzika ztichla, my kráčeli promenádou z parketu k našemu stolu a já se strašně bála, že se nám všichni začnou smát.

Nezačali, Honzo, nesmál se ani jeden. Odměnili nás takovým aplausem, jako bysme fakt vyhráli to Stardance. Zasmáli jsme se tomu až potom u našeho stolu a asi nejvíc ze všech jsem se řehtala já, že jsem jako vyhrála v tombole pánskej striptýz. Ale jedno ti povím, i když jsme se z toho bálu vrátili pozdě a já byla docela utahaná, druhej den jsem vstala brzo. Frantovi jsem za to jak se mnou náramně tancoval, upekla velkej pekáč makovejch buchet, po kterých se může utlouct. A to jeho starý ošoupaný kvádro s ruplejma kalhotama jsem nenápadně vyhodila, aby si toho nevšimnul a nebyl kvůli tomu smutnej. 

***

Maruška pohlédla smutně na svůj prázdný talířek od zákusku a na mou otázku, jestli by si dala ještě jeden, odpověděla s šibalským mrknutím: „Nemůžu, Honzo, už musím jít. Podařilo se mi ukecat Frantu, aby si konečně koupil nový boty a chci ho ohlídat, aby mi netvrdil, že na něj žádný neměli. Za půl hodiny máme spicha na Andělu, tak pomalu vyrazím, aby na mě moc dlouho nečekal.“

Nakonec, když jsem jí pomáhal do kabátu, střelila posledním pohledem k mým ošoupaným kalhotám s rozdrbanými nohavicemi: „Pozdravuj Soňu a tyhle gatě si už neber, ať před ní taky neuděláš někde na veřejnosti striptýz.“