Člověče, nekoukejte mi do výstřihu!

Přiznám se otevřeně, že s ženskejma jsem to nikdy neuměl. Už na střední škole jsem obdivoval spolužáky, kteří dokázali bez zakoktání a přeskočení hlasu pozvat holku na rande a pak se druhej den chlubili svejma intimníma zážitkama.

Netuším sice, kolik z toho byla pravda a kolik si navymejšleli jen proto, aby si před ostatníma hráli na správňácký frajery, ale jedno vím jistě. Když se mi nějaká holka líbila, tak jsem si netroufnul na víc, než na tajný obdivování. Jednou, když už jsem byl nejspíš posledním panicem ve třídě, jsem se s vidinou nepoznanejch zážitků dokázal vyhecovat a krákoravým hlasem jednu oslovil. Byla to taková vyzáblá a bezprsá spolužačka, o který jsem si naivně myslel, že ji nikdo nechce. Nakráčel jsem před ni s tváří rudou jak uřícenej indián a vykoktal: „Zu... Zuzko, nešla bys se mnou večer do ki... kina?“

Nejdřív doširoka rozevřela svý modrý oči překvapením, no já si myslel, že mám vyhráno, teď hned mi skočí do náručí a po kině rovnou do postele. Jenže pak mě vyvedla z omylu, nebyla v šoku, že někdo oslovil ji, ale že jsem někoho dokázal oslovit já. Ale byla hodná, nevysmála se mi a odmítla mě shovívavým tónem: „Nezlob se, plyš... Miloši, já nemůžu, dneska jdu za Karlem.“

Druhej den jsem se dozvěděl, že Karel je její kluk, nějakej hotelovej číšník a ona tam za ním chodí do jeho pokojíku pro personál. Prozradil mi to Jarda, jeden z těch největších frajerů, kterej náhodou ten můj nepodařenej pokus zaslechnul. A aby mě jó potěšil, dodal ještě supertajnou informaci: „Miloši, Zuzka se s tím oslovením nespletla, jen se kapánek přeřekla. ‚Plyšáček‘ ti říkaj naše dámy mezi sebou, jakože seš měkkejš a k ničemu se nemáš. Ale pššt, Milošku, nic jsem ti jako neřeknul, prozradila mi to Majka, když jsem ji připravil o panenství.“

Jarda měl vlastně pravdu. Teda nevím, jestli s tím Majčiným panenstvím, ale s tím měkkejšem rozhodně jo. Však jsem svou první ženskou měl až někdy v pětadvaceti, a to ještě vlastně náhodou. Byla to kolegyně z firmy, ve který jsem byl tehdá zaměstnanej a nesbalil jsem já ji, ale ona mě. Stalo se to na dvoudenním výjezdním teambuildingu, večer se hrály hry, něco se vypilo a než jsem se stačil rozkoukat, skončil jsem v její posteli. Po návratu se tvářila, jako by se mezi námi nic nestalo a když jsem se jí to snažil připomenout, tak mi oznámila, že to bylo jen takový zakončení tý večerní společenský hry a že nestojí o žádný pokračování.

Takže jsem to celý tak nějak vzdal a smířil se s osudem, že jako zůstanu sám. No co, určitě nebudu jedinej, aspoň ušetřím čas a budu se moct víc věnovat svýmu největšímu koníčku, což je fotografování. Nejradši fotím přírodu a zvlášť zvířata, řeknu vám, že je to strašně zajímavý. Však se mi ta zvířata taky stala svým způsobem osudná, ale to bylo až předloni v létě, víc jak deset let po tom zážitku s kolegyní.

***

Byl horkej den, já se vypravil s foťákem do ZOO a před výběhem sudokopytníků se odehrála scénka jako ze špatnýho filmu. Měli tam zrovna nějaký mladý přírůstky a já si hledal místo, abych měl dobrý světlo na focení. Úkrok doprava, tam ne, to by bylo proti sluníčku, tak doleva, jo, to by šlo. Jak si to poměřuju očima, tak mi vleze akorát do záběru nějaká prsatá ženská v letních šatech s hlubokým volným dekoltem. „Jó, sluší ti to, ale překážíš,“ pomyslel jsem si v duchu a jak jsem hledal nový místo pro focení, tak jsem koukal střídavě na ni a do ohrady na ty sudokopytníky. Jenomže ona si to musela nějak blbě vyložit a spustila na mě: „Člověče, co mi vejráte do výstřihu, nebuďte drzej!“

Já byl furt myšlenkama u toho focení a bez přemejšlení jí odpověděl: „Ale vždyť já obdivuju ty krásný malý kozičky!“ A rukou jsem ukázal do výběhu na ty zvířata. Jenomže asi jsem se přitom moc rozmáchnul, vyklouznul mi foťák a letěl na nu tu ženskou. Já po něm instinktivně hrábnul a jako na potvoru jí omylem šáhnul, no asi tušíte kam.

V tu ránu mi to celý došlo, ztvrdnout jsem jak solnej sloup a vzmohl se jen na tichý zakoktání: „Promiňte, prosím vás, já to tak nemyslel... teda, chci říct, neudělal jsem to schválně.“

Ona ztuhla taky, první dvě vteřiny se tvářila, že mi vrazí takovou facku, až přistanu mezi těma sudokopytníkama. Jenže když viděla, že se tvářím jako idiot říznutej pitomcem, tak se začala smát. Nejdřív jí jen zacukalo v koutkách, pak to chvílí v sobě dusila a nakonec se rozesmála, že to znělo jak zvonkohra na pražský Loretě. A potom, když se trochu uklidnila, tak se mi podívala přímo do očí, vypnula přede mnou ten svůj plnej hrudník a řekla: „Ale, ne, neomlouvejte se a promiňte vy mně. Napřed jsem vám vlezla přímo do záběru a pak vám ještě tak hloupě vynadala. Co ten váš foťák, je v pořádku?“

Což o to, s foťákem se samozřejmě nic nestalo, když měl takový měkký přistání. Ale se mnou a s tou prsatou ženskou od sudokopytníků se toho od předloňskýho léta stalo celkem dost. Zrovna včera večer mi položila ruku na svoje zakulacený bříško a s tajuplným úsměvem špitla: „Je tam kluk, Miloši, už to vím. Jestli bude po tobě, tak to bude mít v životě s ženskejma fakt těžký.“