Inženýrka zlodějka

„Inženýrka, neinženýrka, vařit pořádně neumí, když uklidí, tak abych to po ní předělala. A aby se nabídla, že třeba umeje okna, to ani náhodou.“ Lamentovala Martinova maminka Zorka nad tou pitomou nánou, kterou si nastěhoval domů.

„Mami, prosím tě,“ snažil se Martin hájit svou dívku. „Vždyť ona ta okna chtěla umejt, ale já jí to zakázal. Přece jí to nenechám dělat, když je těhotná.“

Jeho slova spíš ještě přilila olej do ohně a maminka se rozčilovala dál: „Když už jsi mermomocí musel někoho zbouchnout, to sis nemohl vybrat nějakou pořádnou? Takovou, která by dokázala pořádně vzít za práci jako tatínek nebo já? Nebo dokonce jako ty, můj milej?“

Ti dva se ještě chvilku dohadovali, pak maminka zakroutila hlavou, s prásknutím dveří se zavřela v kuchyni a pustila se do úklidu nádobí s takovou vervou, až se domek začal otřásat v základech.

Mladý Martin, šikovný strojní zámečník, syn staršího Martina, ještě šikovnějšího strojního zámečníka a Zorky, nejšikovnější kuchařky v okolí, se prostě zamiloval. Ke značné nevoli své rodičky si vybral nedávno vystudovanou inženýrku Jindřišku, k ještě větší nevoli své rodičky ji přivedl do jiného stavu a k úplně největší nevoli své rodičky si ji nastěhoval do svého pokoje jejich rodinného domku. Tak to v těch dobách chodilo, antikoncepce byla mizerná, mladí si nedávali moc pozor, děti mívali dřív a bydlívali u jedněch z rodičů. U těch Jindřiščiných to nebylo možné, neb tam jich žilo pět v malém bytě a u Martinových to bylo svízelné, protože Zorka prostě nemohla svou budoucí snachu vystát.

Maminka byla hodná, aby náhodou nedošlo k mýlce. A navíc pracant k pohledání. Pro své dva Martiny udržovala domek jako klícku, snítko prachu bys tam marně pohledal. Starala se o ně s láskou, aby oba vždy vypadali jako ze škatulky a co se týká jídla, vyvářela jim tak, že by mohl závidět i samotný pan král. Pokud by ovšem v té době u nás nějaký kraloval. Jenomže to samé tak nějak automaticky předpokládala u své budoucí snachy s myšlenkou, že jí svého synáčka jednou předá do péče. Když jí však synáček přivedl domů sice vzdělanou, pracovitou a dokonce i veskrze milou Jindřišku, byl oheň na střeše, protože jmenovaná před maminčinýma přísnýma očima neobstála. Knedlík si dovolila ohřát kupovaný, svíčkovou špatně prošpikovala, buchty se jí srazily. Navíc, když se jí maminka zeptala, jestli by mohla večer vytřít, dovolila se zdržet v práci o půl hodiny dýl, takže to netrpělivá Zorka udělala sama.

Což o to, rodičům se se svou vyvolenou nebo se svým vyvoleným mladý člověk zavděčí jen stěží, podobné spory byly, jsou a budou skoro v každé rodině. Vzhledem k tomu, že starší Martin to celé bral sportovně a snažil se Zorku trochu krotit v jejich nárocích, asi by se to dalo celé nějak ustát. Aspoň do narození miminka, pak by snad Zorka coby novopečená babička trochu slevila a vzala Jindřišku na milost. Jenže to by starší Martin nesměl být starým roztržitým sklerotikem. A když se ta jeho roztržitost skombinovala s blbou náhodou, průšvih byl na světě. Celé se to semlelo asi takhle:

„Matko,“ začal opatrně starší Martin poté, co přišel z práce a obrátil naruby půlku domácnosti, „neviděla jsi tu někde dvanáct stovek?“ Nutno podotknout, že tehdá to byly nějaké peníze, nejmíň jako dneska dvanáct tisíc.

„Jakejch dvanáct stovek, prosím tebe, kdepak by se tu asi vzaly?“ Protočila oči Zorka.

„No, víš, mělo to být pro tebe překvapení, my dneska brali podíly (tak se tehdy říkalo něčemu milému k platu navíc). Jenomže já je teď nemůžu zaboha najít, někam jsem je musel založit a nevím kam,“ kroutil starší Martin bezradně hlavou.

Zorka byla přednaprdnutá na Jindřišku, protože ta si coby ještě poněkud nezkušená dívka špatně nastavila žehličku a propálila mladému Martinovi novou dederonovou košili, kterou mu starší Martin propašoval z NDR. A místo, aby se patřičně kála, tak se jen krátce omluvila, prohlásila, že mu našetří na novou a ruku v ruce s mladým Martinem odspěchala do poradny pro těhotné, kam byla objednaná.

Zorce to nějak podivně sepnulo v hlavě, oči jí padly na Jindřiščinu kabelku, neb ta odešla do poradny s jinou, a maminku nenapadlo nic lepšího, než ji jen tak pro jistotu prohrábnout. A ouha, v malé postranní kapsičce našla zastrčené dvě hnědé pětistovky. Blbá náhoda vězela v tom, že to byla celá dobírka Jindřiščina inženýrského nástupního platu, ale Zorka se skálopevně rozhodla, že je to notná část podílů, které starý Martin nemůže najít.

„Tak abys věděl,“ otočila se na svého manžela, třímajíc ty dvě nalezené pětistovky výhružně v ruce. „Šlohnula ti to ta mladá čůza, koukej! A zbytek se určitě rozhodla rovnou rozfofrovat!“

Asi netřeba detailně rozebírat, co následovalo po návratu mladých z poradny, uvedu jen pár útržků:

Zorka jízlivě: „Tak náš mladej pán si ráčil přitáhnout do našeho domu zlodějku!“

Mladý Martin nevěřícně: „Mami, co blázníš, to by Jindřiška nikdy neudělala. A jak si vůbec dovoluješ hrabat se jí v kabelce?“

Jindřiška kajícně: „To je moje dobírka, spěchala jsem do poradny a zapomněla si ji uklidit, promiňte.“

Zorka nekompromisně: „To není pravda, to jsou ty tatínkovy ztracený peníze. Chmatáky ve svým baráku nestrpím!“

Mladý Martin uraženě: „Ani nemusíš!“

Starší Martin: Jeho slovní trošku do mlýna nelze doplnit, neb jen tiše mlčel, zíral a tušil zradu.

No nic, teď to trochu zkrátím. Mladý Martin vzal do jedné ruky obrovskou tašku, do níž narychlo naházel pár svých a Jindřiščiných nejnutnějších věcí, do druhé ruky svou milou a s prásknutím dveří vypadnul z baráku. V návalu spravedlivého vzteku ho nenapadlo nic lepšího, než chtít jít na hotel, ale Jindřiška byla i ve vypjaté situaci praktičtější a dotáhla ho na druhou stranu městečka ke svým rodičům. Tam bylo sice už tak hodně narváno, ale při dobré vůli se dobří lidé vždycky nějak poskládají.

Teď se však vraťme zpět k Zorce a ke staršímu Martinovi. Ten po odchodu mladých tiše zmizel, s tušením maléru se odebral do fabriky a ukecal vrátné, že si tam něco zapomněl. A že byste neuhodli, co na podlážce ve své skříňce našel? Ano, byly tam zapadlé, dvě hnědé bankovky s vojáky a dvě zelené s dělníkem a rolnicí.

Nastalo trapno stran staršího Martina, slzno stran Zorky a stěží představitelno, že se té mladé čůze omluví. Trvalo celých čtrnáct dní, než trochu vyměkla, počkala na syna před fabrikou a přišla s prosíkem. Leč mladý Martin byl znamením býk, urážka jeho nastávající se pro něj jevila nestravitelnou a podanou ruku své maminky nepřijal.

Jindřišce vesele rostlo bříško, mladí se vzali a strávili další měsíc v přeplněném bytě jejích rodičů. Snad by se tam i dočkali miminka, kdyby opět nezasáhl osud a celé pošramocené rodinné vztahy nenarovnal.

Starší Martin byl zoufalý, kladl si vše za vinu, pořád ho tížilo svědomí, až se z nepozornosti se svým bakelitovým trabantem naboural. Jeho několik zpřerážených žeber a Zorčin zlomený kotník vyřadil oba z provozu, zpráva o nehodě a zranění se rychlostí blesku šířila rodinou i celým městečkem.

„Co teď?“ Položil si otázku šokovaný mladý Martin.

„Jak se vůbec můžeš ptát? To je přece jasný.“ Přispěchala těhotná Jindřiška s odpovědí.

A teď si, vážení, představte mladou těhotnou inženýrku, jak se sice s minimem zkušeností, ale s obrovskou vůli stará o zraněné rodiče svého manžela. O tchýňku, která na ni donedávna nenechala suchou nit a která ji dokonce obvinila z krádeže. O tchána, který k ní s pocitem viny hledá cestu a dlouho mu trvá, než se jí dokáže podívat zpříma do očí.

Ano, tušíte správně, skončilo to smířením, návratem mladých domů, šťastným narozením Martina nejmladšího a uzdravením novopečených prarodičů. Ale to už je strašně dávno, dneska v tom domku přebývá pětaosmdesátiletá ovdovělá Zorka, čerstvá důchodkyně Jindřiška a někdejší mladší Martin.

Zorka se přišourala o holi do kuchyně, slábnoucím zrakem zhodnotila obsah porcelánové mísy a svraskalou rukou si posloužila jedním voňavým křupavým kouskem: „Jo, holka zlatá, dneska se ti ty buchty zvlášť povedly, takový bych nedokázala upéct ani já. Martin z nich bude mít radost, je pátek, má krátkou a za chvilku dorazí.“

„Díky, Zori,“ usmála se Jindřiška. „Však jsem je dělala podle tvýho dávnýho receptu. A Martina musíme ohlídat, aby jich pár nechal mladejm. Pozvala jsem je na zítřejší oběd, budu dělat svíčkovou.“