Já žádnou ženskou nechci

Na prahu dospělosti jsem si tohle ještě neříkal. Zatoužil jsem po sblížení se dvěma nebo třemi dívkami, ale nedočkal jsem se ničeho jiného než odmítnutí. „Moje chyba?“ Ptal jsem se sám sebe a odpovídal si, že nejspíš jo.

Dospěl jsem k názoru, že něco takovýho nemám zapotřebí a našel si tisíc důvodů, proč nelézt do vztahu. U mamky, která zůstala sama, je mi pohodlně, nemusím nic jinýho, než přispívat na domácnost a sem tam umejt okna nebo vyčistit ucpanej odpad. Partnerka by mě nutila dávat jí daleko víc peněz, zařizovat všeho možný, pravidelně makat na domácnosti a pomáhat při péči o nějakýho uřvanýho prcka. Takhle si můžu chodit, kam chci a s kým chci, stačí, když mámě řeknu, v kolik asi tak přijdu, aby na mě nečekala s večeří. Místo toho ženská by byla zvědavá, pořád by se mě vyptávala, kde se courám, vyčítala by mi, že nejsem s ní a podezírala mě, že mám nějakou jinou. A věřte, že celý by mě to stálo daleko víc peněz, takže na moje koníčky by mi moc nezbylo ani jich, ani volnýho času.

Takže jsem se zařídil pro sebe a slova mamánek nebo mamahotel nemám rád, protože mamce pomáhám finančně i jinak. Práci mám celkem solidní, žiju zdravě, mám rád sport. S klukama kopeme v místní soutěži a ještě mi zbejvá dost času na kolo a na lyžování. Ale nemyslete si, takovej vzorňák zas nejsem, rád si zajdu na nějakou dobrou pařbu s kamarády, abych se trochu pobavil.

No, sex, možná vás zajímá, jak tohle řeším bez partnerky. Budu upřímnej, v tomhle nejsem náročnej a většinou stačí, když si pomůžu sám. A když už se u toho cítím moc trapně, tak si zajdu za nějakou profesionálkou na privát. Vidíte, v tom jsou další výhody proti trvalce. Taková se nikdy nevymlouvá na bolení hlavy nebo na bůhvíco a nepotřebuje, abyste ji pokaždý tisíckrát ujistili, jak ji milujete. Prostě jí zaplatíte, vyspíte se s ní a jdete, nemusíte jí říkat, jak byla úžasná a na závěr vygruntovat, abyste jí udělali radost. A už vůbec vás nenutí, abyste pořád dokulata poslouchali její každodenně se opakující nářky o tom samým, třeba, že Jarča už zase dostala od toho svýho k svátku lepší kabelku než ona.

Mamka na mě sice občas tlačí, že už bych si měl v pětatřiceti konečně nějakou najít a vypadnout do vlastního hnízda, aby se o mě nemusela starat až do smrti. Jenomže já vím jak na ni, řeknu jí, že lepší ženskou, než je ona, bych stejně nenašel, koupím jí další orchidej, ty ona zbožňuje, k tomu nějakej pěknej dárek, vlepím jí pusu na tvář, ona zjihne a zase je na čas klid.

Ono vůbec, pokud nejde o partnerství nebo o sex, tak s ženskýma problém nemám. Nejradši mám Věrču, teda kamarádsky, abyste mi rozuměli. Je to moje parťačka v práci, případy řešíme spolu a jsme sehraná dvojka, ona vždycky udělá perfektní teoretickou přípravu a já to dotáhnu po praktický stránce. Ale rozumíme si i jinak, ona je vdaná, má pětietýho kluka, vypráví mi o jeho rošťárnách a o tom, jak svejma ženskejma fintama umí dotlačit oba ty svoje mužský udělat přesně to, co chce ona. To se pak vždycky směju, až se u toho popadám za břicho, zvlášť když k tomu dodá, jak si ti její chlapi přitom myslí, že zrovna tuhle věc udělala ona kvůli nim. Říkám jí, jaká je šikovná, ale že já bych se takhle snadno oblafnout nenechal. To se pak pro změnu směje zas ona, pokrčí rameny, dopije kafe a prohlásí, že je nejvyšší čas pustit se do práce.

No, lidi, řekněte sami, mám já si jako singl nač stěžovat?

***

Po třech létech.

No, asi mi budete muset poradit nebo jestli ne, tak mě zkuste aspoň vyslechnout. Za prvý musím říct, že jsem se před rokem odstěhoval od mamky. Umřel jí táta, to mě moc mrzelo nejen kvůli ní, ale i proto, že děda byl bezvadnej chlap a přestože byl o hodně starší než já, tak jsme si rozuměli a já ho měl moc rád. Ale asi ho to tady po osumdesátce už přestalo bavit a on se prostě rozhodnul, že půjde za nebožkou babičkou. Jeden den byl ještě čipera a další ráno ho našli v posteli mrtvýho. Jenomže, proč to říkám, zkrátka po něm zbyl malej byteček pár kroků od mamky, tak jsem se od ní nechal konečně ukecat a přestěhoval se tam. V zásadě se toho moc nezměnilo, mamka mi pořád pere, vaří a tak, akorát, že už ode mě nechce ty peníze, co jsem jí dával dřív. Jenomže já jí je stejně pokaždý vnutím, protože nechci, aby tratila kvůli tomu, že už u ní nebydlím. Jako za to jídlo a tak, rozumíte mi?

Horší je to ale s Věrčou, tý před dvěma léty umřel manžel. Nepřijde vám, že je těch úmrtí nějak moc najednou? Bylo mu sotva čtyřicet, našli mu leukémii nebo co a šlo to s ním strašně rychle, do pár měsíců bylo po něm. Věrča se málem sesypala, vůbec se jí nedivím, když ho měla tak ráda. Vlastně jí drželo vědomí, že to teďka musí táhnout dál sama, kvůli klukovi a tak. Zezačátku byla strašně nešťastná, v některejch věcech bezradná, já to měl denně na očích a nějak mi přišlo, že bych jí asi měl trochu pomoct, když je to moje parťačka v práci.

Tak třeba s řízením. Nechápu, proč si některý ženský nechtějí udělat řidičák nebo i když si ho nakrásně udělají, tak nesednou za volant. Vlastně možná chápu. Dneska je to na silnicích často o život a ne každá na to musí mít nervy. No nic, prostě když někam potřebuje odvézt třeba s nemocným klukem k doktorovi nebo i sama, tak si mi řekne a mně to nedělá problém. Když jsem jí to poprvé nabízel, tak dělala, že nechce, ale já věděl, že to není pravda. Ale teďka je ráda a nestydí se mi říct. Když mi za to chtěla zaplatit, tak jsem se na ní naoko naštval a řekl jí, ať už to nikdy nezkouší, že je moje kámoška tak jakýpak copak.

Jednou jsme se v práci bavili o památkách a já řekl, že se v sobotu chystám na Kokořín. Věrča se na mě tak smutně koukla, že jsem jí doslova vyčetl z myšlenek, jak by tam chtěla s klukem taky. Nevím, co mě to napadlo, ale já jí nabídnul, že je vezmu s sebou. Nejdřív, že jako nechce obtěžovat, ale pak kejvla, my jeli a bylo to bezvadný. Jak jsem si myslel, že mě ten její kluk poleze na nervy, tak to vůbec nebyla pravda, je to hodný dítě. Možná až moc, napadlo mě, že by mu prospěl fotbal a já Věrče poradil, aby ho přihlásila do našeho žákovskýho oddílu. Nakonec to dopadlo tak, že na různý výlety jezdíme takhle ve třech dost pravidelně a kluka to kopání baví.

No nic, je toho víc, ale nechci to vyjmenovávat, abych vás nezdržoval. Vlastně ještě jednu věc pro pobavení. Věrče bylo líto, že letos nepřijede Martin na bílým koni, tak jsem se domluvil s kámošem, řekl jí, že si na ten den vezmeme dovolenou, ať vyreklamuje kluka ze školy, vytáhnu je na výlet. Jedenáctýho listopadu jsem je ráno naložil, odvezl na farmu toho kámoše a vysadil z auta s tím, ať chvilku počkají. Nu a pak jsem se před nima objevil na bílý kobyle se slovy: „Když už na to letos můj svatej jmenovec zas zapomněl, tak jsem to pro vás vzal za něj.“ Smáli se oba, já vysadil kluka do sedla, vzal uzdu do ruky a prošel se s ním po farmě, byl šťastnej. Trochu se v koních vyznám a bylo mi jasný, že kámoš vybral takovou kobylku, u který jsem se neměl čeho bát.

Zvláštní pro mě singl chlapa je to, jak vidím, že po mě Věrča čím dál tím víc tak snivě kouká, jako by snad byla zamilovaná. A ještě zvláštnější je, že jak mě celý ty roky předtím nechávala v klidu, tak teď na ni mám najednou chuť jako chlap na ženskou. Ale ona to vůbec není ta chuť, jakou jsem míval na holky z privátů, tohle vnímám úplně jinak a už za nima kvůli Věrče ani nechodím. Ona o tom sice neví, ale mě by to teď vůči ní přišlo hloupý.

No, nebudu tady před vámi ze sebe dělat blbečka a přiznám se, že je mi s Věrčou dobře a mám ji rád. Tuším, že odmítnutí vztahu jako od těch v mládí se od Věrči bát nemusím. Vím jenom to, že když do toho půjdu, přijdu o všechny ty výhody a svobody, který jsem vyjmenoval na začátku tohohle svýho svěřování.

Tak co myslíte, lidi, mám do toho praštit? Včera její kluk odjel na pár dní se školou na adventní výlet a vrátí se až v úterý, Věrča je sama a já ji pozval, aby se u mě zastavila na večeři. Miluje krůtu s bramborovou kaší, mamka mě naučila vařit a tvrdí, že jsem v tom dobrej. Koupil jsem archivní Rulandu, připravil svíčky a vybral hudbu, aby se Věrča cejtila hezky. Teď jenom váhám a mám dilema jak hrom, jestli jí mám dát ten stříbrnej prsten, kterej jsem si pro ni pro jistotu koupil. Po večeři ji vzít za ruce, podívat se jí do očí, přiznat se, že jí mám rád a navrhnout, aby u mě zůstala přes noc.

Nejspíš to udělám, tak si vzpomeňte a držte mi palce. Vlastně nám oběma.