Chlupatá generálka

17. 08. 2019 20:33:08
Dřív jsem nebývala ta sebejistá a rozhodná, která musí mít za každých okolností všechno pod palcem. Nedokázala jsem se postarat, aby věci běžely jako na drátkách. Když jsem sem přišla, vypadala jsem jako vystrašený uzlíček nervů.

První fázi svého života si už moc nepamatuji. Vím jen, že jsem žila ve volném uskupení několika bezprizorních koček v nevlídném městském vnitrobloku. Sháněly jsme jídlo, jak se dalo, šmejdily jsme mezi odpadky, občas se nad námi někdo ustrnul a něco nám hodil. Tu a tam se některé z nás podařilo ulovit jakéhosi hlodavce, který tam omylem zabloudil. Jenže já byla nejmladší, nejslabší a nejméně zkušená, podařilo se mi urvat jen úplné zbytky a pořád jsem trpěla hladem. Nebylo divu, že jsem neměla dost síly zvládnout svou březost, koťata se mi narodila předčasně a byla mrtvá. Tehdy jsem byla na pokraji sil a chybělo jen málo, abych se vydala za nimi na druhý břeh.

Lidé to nazývají útulky a těm, kteří se v nich starají o opuštěná zvířata, říkají útulkáři. Nevím, jestli to byla náhoda nebo osud, někdo si toho podzimního deštivého večera musel všimnout té zoufalé kočky, která se, ač sama na prahu smrti, snažila drsným jazykem přimět k životu svá dvě mrtvá koťata. Uchopily mě dvě měkké teplé lidské ruce, uložily do vystlané přepravky a ve vyhřátém autě odvezly daleko, až na druhý konec města. A já se dostala do domácího depozita útulkářky paní Ivany.

To naše domácí depozitum je nevelký byt, ve kterém paní Ivana bydlí s několika kočkami proměnlivého počtu a nejrůznějších povah. Občas sem přinese nějakou novou ve více či méně zuboženém stavu, podobně jako tehdy přivezla mě. Vezme ji k doktorovi, aby jí zbavil případných nemocí, a stará se o ni. Nechá si ji tu tak dlouho, než si ta kočka zvykne, uzdraví se, zesílí, a pokud možno se zbaví strachu. Teprve potom pro ni hledá nový domov. Mnohokrát jsem byla svědkem toho, jak se s takovou kočkou loučí paní Ivana se slzami v očích. Tolik k ní stačila přilnout, ale nechat si ji tu nemohla, aby se uvolnilo místo pro další potřebnou.

Nemlich tak to bylo na začátku i se mnou. Byla jsem vystrašená, hladová a nemocná, nevěděla jsem, co se vlastně stalo a pořád jsem hledala svá koťata. Tehdy jsem se ještě nedokázala smířit s tím, že jsou mrtvá. Vlastně jsem se s tím docela nesmířila nikdy, navzdory péči a lásce paní Ivany, která se zároveň nějak postarala, abych už nikdy nemohla být březí. Krátce po tom zákroku se ve mně něco zlomilo a zvířecí instinkt mi přikázal, že když se nemůžu starat o vlastní potomstvo, vezmu si na starost všechny ostatní členy našeho depozita. Velké i malé, dokonce včetně samotné paní Ivany.

Měla jsem štěstí. Od té doby, co jsem začala mít dost jídla a věděla, že jsem v bezpečí, jsem se rychle měnila. Zřejmě za pomoci nějakých pradávných genů mých neohrožených předchůdkyň jsem z mrňavého ustrašeného a odstrkovaného skoronedospělce vyrostla ve velkou a silnou kočku ve tříbarevném kožíšku, která si dokázala vynutit respekt u ostatních. Zvykla jsem si sedávat na nejvyšším patře našeho společného škrabadla, měla jsem odtamtud dobrý přehled a mohla kdykoli rychle zasáhnout, když bylo potřeba. Tu zkrotit nového drzého kocoura, který se hned po svém příchodu mezi nás rozhodl šikanovat ostatní. Stačilo mu několikrát zkřížit cestu, když někoho pronásledoval, pořádně na něj zaprskat a zavrčet, naznačit nekompromisní seknutí, a byl pokoj. Kočičák zkrotl jako beránek a po zbytek svého pobytu v našem depozitu mě po očku pozoroval, jestli se na něj náhodou nechystám vystartovat.

Koťata byla kapitola sama pro sebe. Některá se k nám dostávala hravá a dovádivá, jiná přestrašená a zaražená. Vzpomínám na malého Bubáčka v šedočerném, jakoby ušmudlaném kožíšku, který hned po svém příchodu zalezl do tmavého kouta, třásl se strachy, odmítal s kýmkoli komunikovat a od paní Ivany se nechtěl nechat nakrmit ani z ruky. Vzala jsem si ho na starost, napadlo mě na něj začít vrkat mateřským hlasem a představte si, že on se mě jako jediné přestal bát. Doslova jsem ho na čas adoptovala a dokázala jsem mu poskytnout veškerou péči kromě mateřského mléka. Paní Ivana z něj byla napřed zoufalá, ale když si všimla, jak na mě Bubáček reaguje, tak celá roztála a začala mi do našeho kouta přistrkovat kotěcí krmení, které on dokázal pod mým dohledem sníst. Když jsme pak po několika měsících předávali Bubáčka jeho novým majitelům, takové sympatické dvojici mladých lidí, tak to paní Ivana obrečela. A já, mít lidské slzy, byla bych dopadla stejně.

Pár dní po Bubáčkově umístění si mě vzala paní Ivana na klín, dlouho mě zamyšleně hladila a pak začala hovořit vážným hlasem: „Luciánko, dlouho jsem přemýšlela, komu tě dám, chtěla jsem, aby ses ode mě dostala do těch nejlepších rukou. Ale rozmyslela jsem si to, moc mi tady pomáháš a já se rozhodla, že si tě nechám. Už bych si to tady bez tebe pomalu nedovedla představit. Chceš být mou vlastní kočkou podobně, jako byla kdysi Světla, která je už dávno za duhovým mostem?“ Ivaniným slovům jsem sice nerozuměla, ale smysl jsem dokázala pochopit. Souhlasně jsem se rozpředla a usnula jí na klíně.

Zhruba po půl roce paní Ivana vážně onemocněla se srdcem. Už několik dní před tím jsem vycítila, že není v pořádku, po nocích jsem často opouštěla své velitelské stanoviště na vršku škrabadla a spávala přitisknutá k jejímu hrudníku ve snaze jí léčit. Ale nebylo to nic platné, jednou nad ránem přišli dva lidé v bílých pláštích a odvedli ji pryč, prý do nemocnice. V depozitu nastaly těžké časy, paní Ivana byla pryč a místo ní sem dvakrát denně docházela její zaměstnaná dcera, která bydlela v jiné čtvrti se svou rodinou. Stačila sice opatřit vše nezbytné, nandat krmení do misek, vyčistit stelivo, ošetřit nejpotřebnější, ale měla málo času a pokaždé rychle spěchala za svými povinnostmi. „Vydrž, Luciáno, všechno bude zas dobré, ale teď je to na tobě, musíš mojí maminku zastoupit,“ říkávala mi při každé návštěvě.

V depozitu nastaly v té době nelehké časy, materiálním nedostatkem sice nikdo netrpěl, ale kočky věděly, že je něco špatně a byly nervózní. I já měla strach, kdopak by neměl, ale dokázala jsem být natolik silná, že jsem uměla krotit a uklidňovat ostatní. Rozháněla jsem náhodné půtky, způsobené všeobecnou nejistotou a některé i dospělé, zvlášť citlivé jedince jsem svým drsným jazykem a hlubokým vrněním musela konejšit tak, jako kdyby to byla malá koťata. Nicméně paní Ivana se po necelých třech týdnech vrátila domů a znova se chopila své role starostlivé maminy útulkářky. Vycítila jsem, že už je jí o hodně líp, ale pro jistotu ještě několik následujících nocí strávila v její posteli. Teprve až jsem si byla jistá, že je úplně v pořádku, mohla jsem se definitivně vrátit na svou pozorovatelnu.

***

Od mého příchodu k paní Ivaně uplynulo už mnoho let, čas je neúprosný a my kočky stárneme rychleji než lidé. Paní Ivaně se její zdravotní problémy nevrátily, je stále v plné síle, ale o mně to už bohužel neplatí. Sice ještě stále zvládám své domácí povinnosti, které jsem si kdysi naložila na svá bedra, ale oběma nám je jasné, že to tak nezůstane napořád.

Včera večer si mě paní Ivana vzala na klín a hladila mě úplně stejně zamyšleným způsobem jako tehdy před mnoha roky, když se rozhodla, že si mě nechá. Tón jejího hlasu však tentokrát nebyl zdaleka tak vážný jako tehdy: „Luciánko, obě víme, kolik jsi toho tady pro všechny udělala a mně je jasné, že si potřebuješ odpočinout. Je pomalu na čase, abys své velitelské stanoviště definitivně vyměnila za to místečko v mé posteli, kde jsi spávala, když jsem byla nemocná a kam se občas schováš, když tě něco trápí.“ Zmlkla, pokývala hlavou a po chvilce dodala přemýšlivým tónem: „Jenomže jedno mi, prozraď. Řekni mi, kdo mi tvou pomoc nahradí?“

Opět jsem nerozuměla jednotlivým slovům a nepochopila, že její otázka je řečnická, ale zase mi poradil instinkt. Seskočila jsem z jejího klína, přeběhla k mladičkému krásně zrzavému Ríšovi a přátelsky do něj žďuchla hlavou. Bystrý a chytrý kocourek, který u nás byl necelé dva měsíce, se na mě překvapeně otočil a s úsměvem ve svém širokém obličeji kamarádsky zavrkal. Paní Ivana nás pozorovala ze své židle. Ve tváři se jí kmitl údiv, pak jej vystřídalo porozumění: „Nu, jak myslíš, Luciánko, dám na tebe. Ale je ti jasné, že než nám tenhle klučina úplně dospěje, budeš to muset ještě nejmíň půl roku táhnout?“

Vrátila jsem se k paní Ivaně a pyšně se jí otřela o nohy. Dobře pochopila mou odpověď, že si jako generálka našeho depozita za tu dobu ještě Ríšu pořádně vychovám.

Autor: Jan Pražák | sobota 17.8.2019 20:33 | karma článku: 28.14 | přečteno: 697x

Další články blogera

Jan Pražák

Jestli nevíte co s časem, cestujte s Českými drahami

„Pokud ti to nebude vadit, já pojedu už v úterý, budu fotit a ty za mnou za dva dny dorazíš,“ informovala mě má zákonná manželka, když jsem si na čtvrtek a pátek naplánoval kratičkou dovolenou v malebném Klášterci nad Ohří.

16.3.2024 v 7:07 | Karma článku: 26.85 | Přečteno: 663 | Diskuse

Jan Pražák

Odmítla jsem se vyspat se šéfem a dostala jsem vyhazov

„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tebe? Já jsem fakt naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Zprudka jsem se posadila na židli u kuchyňského stolu své sousedky a kamarádky v jedné osobě.

13.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 27.77 | Přečteno: 916 | Diskuse

Jan Pražák

Rozruch na dámském WC

„Tak teda jo, ukecal jsi mě a půjdu s tebou. Ale budeš mě muset obskakovat a nesmíš se mi smát,“ pravila Maruška do telefonu, když mi po dlouhém přemlouvání konečně kývla na další schůzku nad kávou a větrníkem.

10.3.2024 v 7:07 | Karma článku: 38.03 | Přečteno: 4839 | Diskuse

Jan Pražák

Vysadila jsem antikoncepci, Jirko, promiň

Vím, že to ode mě nebylo vůči manželovi Zdeňkovi fér. A asi mě neomlouvá ani fakt, že byl mým prvním a před milencem Jirkou jediným milostným partnerem. Byla jsem zkrátka taková hodná holka do doby, než se mi zbláznily hormony.

7.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 38.17 | Přečteno: 6387 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Helena Vlachová

Můj syn

Vždy jsem si přála mít tři syny. Jenže člověk míní a Osud mění. Nakonec zůstalo jen při jednom synovi.

19.3.2024 v 6:37 | Karma článku: 9.66 | Přečteno: 249 | Diskuse

Olga Medová

Útřivé

Nevstoupíš dvakrát do stejné... lavice. Lavice Dejvice, rýmovačka...Budova Fakulty architektury od Aleny Šrámkové. Plně obsazené řady. Přednášející za katedrou. Prezentace s fotografiemi.

18.3.2024 v 23:55 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 98 | Diskuse

Pavel Nitka

Jaký to je milý dědeček aneb Stářím moudrost nezískáš...

Vždyť určitě celý život pracoval, staral se o své blízké, jedl jen kvalitní potraviny a nikdy na veřejnosti nemluvil sprostě. Dokonce i mouchám vyrobil ve své dílně krmítko...

18.3.2024 v 19:20 | Karma článku: 10.15 | Přečteno: 378 | Diskuse

Ján Chomík

U kaderníka

Márne sa snažím spomenúť si, kedy som bol prvýkrát u kaderníka. Je to však pravdepodobne jedna z tých spomienok, ktorú moja pamäť už definitívne pochovala.

18.3.2024 v 18:37 | Karma článku: 6.95 | Přečteno: 106 | Diskuse

Josef Ulman

Ja ně prarassijskij...!

Včera jsem na jednom fóru dostal tip na video nechvalně proslulého Petra Hájka, ve kterém dělá rozhovor s Jindřichem Rajchlem.

18.3.2024 v 10:10 | Karma článku: 21.82 | Přečteno: 575 | Diskuse
VIP
Počet článků 2115 Celková karma 31.42 Průměrná čtenost 1302


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Nutný výchovný pohlavek, souhlasí Bouček i Havlová s přerušením projevu na Lvu

Moderátor Libor Bouček ostře zareagoval na kauzu ohledně délky proslovu režisérky Darji Kaščejevové na předávání cen...

Švábi, vši a nevychované děti. Výměna manželek skončila už po pěti dnech

Nová Výměna manželek trvala jen pět dní, přesto přinesla spoustu vyhrocených situací. Martina ze Znojma se pokoušela...

Vyzkoušeli jsme podvod z Aliexpressu. Může vás přijít draho, i po letech

Nakoupili jsme na Aliexpressu a pěkně se spálili. Jednu USB paměť, dvě externí SSD a jeden externí HDD. Ve třech...

Chtěli, abych se vyspala s Baldwinem kvůli jeho výkonu, říká Sharon Stone

Herečka Sharon Stone (66) jmenovala producenta, který jí řekl, aby se vyspala s hercem Williamem Baldwinem (61). Měla...

Byla to láska na první pohled, říká hvězda Gilmorek o manželství s modelkou

Milo Ventimiglia (46), představitel Jesse ze seriálu Gilmorova děvčata nebo Jacka Pearsona ze seriálu Tohle jsme my, je...