Proč nemůžu přestat kouřit

Byl pátek večer a my na druhý den čekali návštěvu. Manželka pohlédla z okna a zamračila se. Vyčistila si brejle, koukla se znovu ven a zamračila se ještě víc: „Ta okna by potřebovala umejt.“

Každý aspoň mírně pokročilý ženáč ví, že tato manželkou pronesená věta znamená ve skutečnosti něco úplně jiného. Od nejmírnějšího „miláčku, prosím tě, byl bys tak hodný a až dokoukáš na ten důležitý fotbal, umyl bys okna?“ až po celkem běžnější „koukej konečně vypnout ten pitomej fotbal, zvedni se z gauče a umej okna.“ Přitom samozřejmě nezálež, jestli tím fotbalem je okresní přebor, vysílaný na lokálním kanále nebo mistrovství světa v celoplošné ČT.

Podle pradávného zvyku bývá odsouzenci před vykonáním rozsudku splněno poslední drobné přání. A tak jsem tedy vypnul televizi, vstal a rozhodl se, že než vezmu kýbl s vodou a hadry na okna, tak si zapálím. Otevřu krabičku a ouha, byla prázdná. „Nojo, ty trubko“ došlo mi v ten moment, „málem ti ujel autobus a jak jsi narychlo kupoval housky, tak jsi na cigára dočista zapomněl.“

Takže co teď? Buď můžu jít přes půlku vesnice k Vietnamcovi, abych zjistil, že už má možná zavřeno nebo zkusit somrovat u sousedky kuřačky. Pak jsem si řekl, že snad přece nejsem takovej závislák, abych to chvíli nevydržel, a že se zítra stejně pojede na nákup. Jenomže co bych si tak místo té cigarety dal, když už mám jednou tu chuť? Nu, nebudu vás napínat, odnesla to zmrzlina. Takový ten pěkně veliký čokoládový kornout, který někdo zapomněl v mrazáku.

Manželka šla prát, žehlit a mně došlo, že je nejvyšší čas pustit se do těch oken. Moc se mi nechtělo, napřed večeře, teď ta zmrzlina, radši bych si lehnul, ale nebylo zbytí. Když jsem jich měl asi půlku hotových, voda začala být špinavá, že na sklech zůstávaly šmouhy. Takže vyměnit. Dobrá příležitost dát si pár minut pauzu na cigaretu.

„Cigára nemáš, copak jsi na to zapomněl?“ Mi došlo. Takže jak s tou chutí naložím tentokrát? Odnesla to houska se salámem. Taková ta pořádná, co jsem ji koupil cestou domů v Praze v pekařství u metra. Okna jsem domyl s nejvyšším vypětím vůle a sil, před spaním jsem se místo cigarety odměnil jogurtem. Poctivým smetanovým, škoda, že nemůžu jmenovat, abych nedělal reklamu. V ložnici mi manželka věnovala významný pohled. Tedy spíš mé břišní vypouklině a pronesla přitom cosi, čemu jsem nerozuměl. Postřehl jsem jen slovo Otesánek.

V noci se mi zdál hrozný sen. Seděl jsem u bohatě prostřeného stolu, lidé se cpali svíčkovou, řízky, ústřicemi, švestkovými knedlíky, obrovskými dorty a dalšími dobrotami. Jakmile si někdo přisunul nějaký talíř, na uprázdněném místě je objevil nový s ještě lákavější lahůdkou a ještě větší porcí. Strašně jsem těm lidem záviděl, ale nemohl jsem se vůbec pohnout, a tak jsem tam jen tiše seděl, koulel očima a z pusy mi tekly sliny. Probudil jsem se zbrocený potem a kručelo mi v břiše. Tiše jsem se odplížil do kuchyně a tam jsem objevil štrůdl, který manželka upekla pro zítřejší návštěvu. Hluboce se kaji, bylo to silnější než já, půlku jsem ho sežral.

Když jsem se ráno oblékal, uletělo mi několik knoflíčků od košile, tak jsem si radši vzal triko, abych neprovokoval. Stejně mě svíralo přes břicho. Cigarety jsem stále neměl, tak jsem si ke snídani musel dát vajíčko navíc, abych zahnal to nepříjemné nutkání. Manželka objevila tu košili a pohnala mě na váhu. Ortel toho důmyslného přístroje byl nekompromisní, kilo a půl navíc za jediný den.

„Tak to máme deset kilo za týden, za chvíli budeš jako sud,“ nechala se slyšet má drahá. A začala rozvíjet teorie o výdajích za nové oblečení, za proud na praní a žehlení. A o starostech, až dospěju do stádia morbidní obezity, dostanu infarkt a ona zůstane na všechno sama.

No nic, zkrátím to. Na nákupu jsem si konečně pořídil krabičku cigaret a mohl tak uspokojit svůj kuřácký absťák. V poledne mi už stačil normální zdravý lehký oběd (guláš s bramboráčky) a manželce jsem slíbil, že až dorazí návštěva, nevyluxuju všechno jídlo sám.

Návštěva přijela a její ženská polovina se mě hned po přivítání zeptala: „Honzo, prosím tě, nezaložil bys mě cigaretou? Já si je zapomněla vzít.“ Ta paní si dost zakládá na své linii, tak jsem jí při pohledu na manželčino lákavé pohoštění rád vyhověl.