Co lze vidět v blázinci v Bohnicích

Hranice mezi psychickým zdravím a šílenstvím je velice tenká a k jejímu překročení stačí jen málo, drobná změna chemizmu v mozku. To říká většina odborníků a někteří dodávají, že zárodek toho blázna si v sobě nosí každý z nás.

Areál psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích je celkem rozlehlý park, místy až lesopark se spoustou budov. Mým původním záměrem bylo pořídit odtamtud pár fotek jarní přírody a k tomu něco architektury. Zpočátku jsem vnímal vůni a krásu rostlin a k tomu klid, který tam na první pohled panuje. Jak jsem však chodil po cestách mezi jednotlivými pavilony, tu něco zaslechl nebo uviděl, můj pocit se začal měnit. Celé to na mě zapůsobilo velice silně.

Nyní se pokusím s vámi o své pocity podělit. Vezmu to postupně, jak jsem tam procházel, nebudu se to snažit nijak třídit, idealizovat ani démonizovat.

Bylo nedělní dopoledne, cesty byly celkem prázdné, tu a tam se objevil nějaký člověk nebo projelo auto. První, nač jsem narazil, byla prodejna smíšeného zboží a řekl jsem si, jaké to tam mají výhodné, mohou si nakoupit bez opuštění areálu.

Pak jsem se chvilku kochal přírodou. Šel jsem pomalu a minul lavičku, na které seděly dvě mladé ženy. (Jejich fotky zde neuvedu, budu se snažit o maximální diskrétnost, tak jen ta příroda a pak lavička). Jedna mluvila a přitom plakala, druhá ji poslouchala. Zaslechl jsem jen krátký útržek, ale stačilo: „Tak jsem ho viděla. Ani si nedokážeš představit, jak byl zas ožralej. Jsem z toho nešťastná...“

Přišlo mi té ženy líto, ale šel jsem dál, až se přede mnou vynořil kostel. Uvnitř právě probíhala bohoslužba, tedy určitá útěcha pro věřící. Nebo snad i pro nevěřící. Zde se moc omlouvám, že jsem si dovolil fotit i uvnitř. Zakázané to sice nebylo, ale nevím, nakolik je to etické, tak snad to nevyzní jako neúcta.

Prošel jsem okolo občerstvení, které je samozřejmě bez alkoholických nápojů a narazil na pavilon s ergoterapií. Léčba prací, či jinými aktivitami pomáhá, mají tam též arteterapii a dokonce i hippoterapii.

Uviděl jsem pavilón se zamřížovanými okny, byla trochu ozdobená. Uvnitř se ozýval nějaký dětský hlahol.

V tom jsem uslyšel velice rázný ženský hlas: „Ticho, bude to tak, jak říkám!!!“

Hlahol ustal, jako když utne. Zatrnulo mi.

Prošel jsem okolo divadla Za plotem. Kultura a styk s okolním světem určitě působí pozitivně. Lidé se „vyhrají“ ze svých emocí a dají veřejnosti trochu nahlédnout do svého nitra.

Následoval pavilón se zahrádkou. Byl celý oplocený, aby se z ní lidé nedostali snadno ven do prostor areálu. Pár jich tam v poklidu sedělo, povídali si nebo jen tak koukali.

Najednou se zevnitř pavilonu ozvaly zvuky. Mužský smích. Takový ten „bláznův smích,“ který se občas objevuje v různých filmech. Smích přešel v plačtivý křik, ten člověk se zřejmě něčeho strašně bál. Svého bludu? Léčby, která měla v tu chvíli následovat? Nebo něčeho jiného? Křik přešel v cosi, co bylo kombinací kravského zabučení a sloního zatroubení. Pak bylo už jen ticho. Skupinka sedících v oplocené zahrádce prořídla a mě mrazilo ještě několik následujících chvil.

Už jsem se nedokázal kochat klidem ani přírodou jako na začátku, ale pokračoval jsem dál. A objevil čajovnu. Napadlo mě, že nad šálkem čaje se dá leccos probrat a člověku se trochu uleví. Ať už je pacientem léčebny nebo tam přišel za někým na návštěvu.

Moje cesta se chýlila ke konci, prošel jsem okolo další lavičky. Seděla na ni mladá maminka s malou holčičkou. Maminka držela dívenku v náručí a zpívala jí tichým uklidňujícím hlasem. Dítě mělo ve tváři nepřítomný trochu zamračený výraz.

Za pár minut jsem ty dvě potkal znovu. Šly po cestě, maminka držela dcerku za ruku a říkala: „Neplač, zítra za tebou zase přijdu.“

Možná to ode mě vyzní hloupě, ale při odchodu z areálu léčebny jsem též měl blízko k slzám, přestože jsem tam byl jen chvilku a vše viděl a slyšel vlastně jen zvenčí.

Co lze po takovém prožitku říci závěrem? Držet těm lidem palce, snažit se trochu pomoct, když má člověk dojem, že by mohl být nějak užitečný. A hlavně vážit si svého (nejen) duševního zdraví.