Krátce jsem zaklepal a vstoupil do ředitelny, chtěl jsem si nechat podepsat dovolenou. Tehdejší šéf byl prima kluk a nepotrpěl si na žádné „dále“ nebo „vstupte.“ Hned u dveří jsem se zarazil a zůstal stát tiše v koutku. U podlouhlého stolu do písmene T seděli kromě ředitele dva náměstci pro cosi a proti nim dva elegantně oblečení pánové, kteří se tvářili strašně důležitě. Sekretářka kmitala mezi všemi a nosila na stůl jedno kafe za druhým.
Důležití pánové obchodníci vytáhli několik paré vytištěných a svázaných prezentaci s barevnými obrázky a lahev bourbonu, kterou předali sekretářce, aby všem nalila. Prezentaci rozdali našemu řediteli a náměstkům a začali anglicky vysvětlovat, jak je jimi nabízené řešení čehosi v IT pro nás nepostradatelné. Plynule hovořili o detailech technického řešení, o bezkonkurenčně nízké ceně a svá slova dokládali perfektně vypracovanými grafy.
Ředitelovi se to moc nezdálo, tušil nějakou čertovinu, a tak váhal. Byl to chytrý člověk s rozhledem, ale s něčím podobným se asi do té doby mockrát nesetkal. Přemýšlel na plné obrátky a snažil se získat čas. Pánové s prezentací si to špatně vyložili, měli dojem, že náš ředitel špatně rozumí anglicky a polohlasně to mezi sebou okomentovali nevybíravým způsobem. Něco ve smyslu: „No, to se dalo čekat, že jim tady v tom vidlákově budou šéfovat samí ťulpasové.“
Ředitel si toho všiml, jen se na pány obchodníky zlehka vstřícně usmál a nabídl jim: „OK, friends, let's speak czech.“ (V pořádku, přátelé, mluvme tedy česky). Pánům obchodníkům spadly brady, ale náš ředitel už měl jasno a rozhodl se, že si je vychutná po svém. Zavolal si mě ke stolu, zeptal se, kam se vlastně chystám, dlouze se mnou probral krásy Šumavy a dovolenku mi podepsal.
Když jsem vycházel z ředitelny, stačil jsem si ještě všimnout, jak pánové obchodníci sbírají svou vzorně připravenou prezentaci a chystají se odejít. Jen jsem se už bohužel nedozvěděl, jestli si s prezentací odnesli i ten čerstvě načatý bourbon.
***
Tohle se stalo už hodně dávno, doba se změnila a dnes se to u nás Různými „coffee for you,“ „me too“ nebo třeba „росси́йское деликатесы“ jen hemží. Nejsem přívržencem nějakých jazykových zákonů, pro mě za mě, ať si každý mluví, jak se mu zlíbí. Ale jedna věc mi vadí, a to když přijdu v naší republice třeba do ochodu a personál se mnou není schopen komunikovat v češtině, krásné moravštině, ba ani v bratrské zpěvné slovenštině.
Párkrát už to tak vypadalo, ale většinou to nakonec dopadlo dobře:
Prodavač: „What can i do for you?“ (Co pro vás mohu udělat?).
Moje maličkost: „V pohodě, na mě můžete klidně česky.“
Prodavač se usměje a přejde do své mateřštiny.
Anebo když už to vypadá hůř a nějaká čerstvě přišedší třeba Ukrajinka nerozumí mé prosbě o turka ve skle bez cukru a bez smetany s tím pěkným věnečkem, tak se nakonec nějak rukama nohama v pohodě domluvíme. Každý holt musí nějak začít a když se aspoň trochu snaží, tak v tom nevidím žádný problém. Vždyť i my po té revoluci s lecčím začínali a ne každému se to podařilo s takovou noblesou jako mému tehdejšímu řediteli.