Martin a Artur

„Tak jsme zas zůstali sami, asi to tak bude lepší, kamaráde.“ Zrzavý kocour se Martinovi rozpředl na klíně a packou si začal hrát se záložkou knihy, jakoby ho chtěl odradit od čtení.  

„Tak dobře,“ Martin odložil knihu, „já ti to teda všechno povyprávím. Slovům asi nebudeš rozumět, ale určitě poznáš, jak se cejtím.“

„Víš, už je to dlouho, co odešla Petra, a tak jsem si řekl, že je načase, abych začal znovu. A nenapadlo mě nic jinýho, než si podat inzerát do seznamky. Do vážnejch známostí, vždyť mě znáš, já na takový ty nějaký šup tam, hup pryč nejsem. Z toho už jsem dávno vyrostl.“

Kocour zvedl hlavu, chápavě se podíval Martinovi do očí a snad jakoby dokonce maličko přikývnul. Ale možná se to Martinovi jen zdálo.

„Pamatuješ, jak jsem pak pořád seděl u počítače, posílal esemesky a potom i telefonoval? Jak jsem tě zanedbával a neměl jsem čas si s tebou hrát, ty kluku jeden ušatá? Promiň.“

Zrzek jen mávnul tlapkou, jakoby Martina chápal. Ale asi to byla náhoda.

„Tak to byla ona, víš? Zdena. Svobodná a bezdětná, o deset let mladší než já. Párkrát jsme zašli na vínko a já se naposled trochu přilíznul. Hned se jen vlnila, chtěla mi ukázat, jakou parádu má asi schovanou ve vejstřihu. A když viděla, že zabírám, tak jako, jestli bych k ní další večer nezašel domů. Že má nějaký fajnový víno od rodičů a že u něj pěkně probereme naši společnou budoucnost.“

Kocour se dvakrát otočil, lehnul si, dal si hlavu na přední tlapky a dlouze zívnul.

„Já vím, nudím tě, trochu to zkrátím. Jak jsem k ní přišel, byla jen v lehkejch šatičkách, určitě si je vzala proto, abych viděl, jak je pěkně tvarovaná. Nahoře i dole. Když nalejvala to starý víno, stoupnula si až ke mně a já cejtil, jak nádherně voní. Trochu parfémem, ale víc svou ženskostí. No, moc jsme toho o tý naší společný budoucnosti nenamluvili, já si ji přitáhnul k sobě na klín.“

Kočičák začal nesouhlasně mávat ocasem. Asi to bylo tím, že se mu špatně leželo, jak se Martin zavrtěl.

„Poslala mě, abych se šel osprchnout, asi jsem se holt cestou k ní trochu zpotil. Byl jsem tam dlouho, protože voda tekla jen čůrkem a tehdá mě vůbec nenapadlo, že má úmyslně přivřenej hlavní kohout. No, pak jsme byli v posteli až do rána, bylo to krásný. Ale kdybych byl věděl...“

Zrzek se zvedl z Martinova klínu, skočil na konferenční stolek a začal se drbat, jako by vyháněl pomyslnou protivnou blechu z kožichu.

„Já vím, přišel jsem domů až ráno, ale to si piš, že to bylo naposled. Pak mi přestala brát telefon a odepisovat na maily. Poslala mi jedinou esemesku, ve který stálo, že to byl z její strany omyl a už se neuvidíme.  A že se mi jako moc omlouvá, ale abych ji dál nekontaktoval. Už to mi stačilo, abych z toho byl celej špatnej.

Kocour začal číhat na plyšovou krysu, pak se prudce vymrštil a mohutným skokem na ni zaútočil.

„Jenomže to nebylo zdaleka všechno, kamaráde. Když se mi začaly ztrácet prachy z účtu, tak mi to došlo. Jak jsem byl v tý sprše, musela mi prohrábnout šrajtofli a opsat si číslo karty i s tím maličkým kódem. Jistej jsem si teda nebyl, ale zkusil jsem ji zas kontaktovat, telefon měla vypnutej. Dokonce jsem za ní párkrát zašel, ale nikdo mi neotevřel. Tu kartu jsme bloknul, to je snad jasný.“

Kočičák se překulil na záda, předníma si pevně přidržoval krysu a zadníma do ní s vytaženými drápy bušil, až z ní začala lítat molitanová výplň.

„Hele, nech tu svou potvoru a radši mi poraď, ty divochu zrzavej. Mám se na to vykašlat a snažit se na všechno zapomenout? Nebo to mám hnát přes policajty dál a drásat si svoje zhrzený nervy, až se to celý potáhne bůhví kolik měsíců? Do toho se mi teda fakt nechce, věříš?“

Kocour pustil krysu, začal se Martinovi třít o nohy a nedal mu pokoj, než dostal pořádnou porci večeře.

„No, vždyť já vím, ty rošťáku, je čas jít do pelechu.“

Poté kocour doprovodil Martina do koupelny, při mytí zubů se mu snažil sebrat kartáček a při sprchování proháněl kapičky vody, které omylem dopadly na dlaždice. Nakonec ulehl v posteli Martinovi na břicho, drsným jazykem mu umyl bradu. Chvíli nahlas předl a pak usnul.

„Díky za radu, Arture, já věděl, že je na tebe spolehnutí.“ Martin mluvil jen tiše, jako by se bál, aby kocoura nevzbudil. „Nechám to plavat, aspoň kvůli tomu nebudu zbytečně naštvanej a ty budeš mít klid. A jestli budu chtít v budoucnu ještě nějakou ženskou, tak jedině s kočkou. Chceš kámošku?“

Zrzavý Artur nereagoval. Hluboce spal a dělil se s Martinem o svoje živočišné teplo.