Než se však dostaneme k samotnému Tadeášovi, podívejme se v krátkosti na pár fotek dalších koček a kočičáků, které se dnes na výstavě podařilo umístit. Tedy lépe řečeno předat do péče jejich budoucímu lidskému personálu.
Šestiměsíční černý kocourek Kulík dělá už od prvních vteřin radost své nové společnici.
***
Také mourovatému kocourkovi se zvláštním jménem Pupíček je půl roku. Loučení s útulkářkou je trochu smutné, zvykli si na sebe. Ale nový domov je nový domov, o tom žádná.
***
Poslední rady rok a půl starému Kubovi před cestou - nezlobit a být ke svému novému dvounožci tolerantní.
***
Osmiměsíční Tim je podobně jako Kulík též černý. Je třeba opravit pověru, černé kočky nenosí smůlu, ale štěstí. Odmítl mi zapózovat před foťákem a už se dral do přepravky, aby mohl jet domů
***
Tříletý kocour Stříbrňák dělá čest svému jménu. Tak ještě naposled pomazlit s paní útulkářkou a pak už honem na cestu.
***
Osmiměsíční kočička Týna jde pěkně z ručky do ručky.
***
Cože, hlídání koček? Ano, kočky je třeba občas ohlídat bez ohledu na to, kolik mají nohou. Ale znáte to, hlavně nenápadně.
***
A teď už konečně slíbené vyprávění o Tadeášovi. V mládí byl klukem ulice, vyrůstal a poté dlouho žil v jednom továrním areálu v Berouně a musel se starat sám o sebe. Být klukem ulice znamená každodenní boj o přežití, který mohou vydržet jen ti nejodolnější, nejostražitější a nejotrlejší. Ostatní časem zemřou hladem, zimou nebo je někdo uloví. A tak se není co divit, že se z Tadeáše stal kocour drsňák, který si z bojů o teritorium, o kočky a o holý život odnesl nejeden trvalý šrám.
Jenomže ani takový ostřílený válečník, jakým se Tadeáš tam u té továrny stal, nemůže mít šanci na dlouhý život. Hlad, zima a různá zranění ho oslabovala a nebýt lidí z útulku, kteří ho našli, když mu nebylo zrovna nejlíp, tak už by tady nebyl.
Nyní je Tadeášovi osm let, je vděčný za vše dobré, co mu lidé dávají, ale kvůli nelehkému mládí zůstal svůj. Ačkoli je už dávno kastrovaný, bytostně nesnáší jiné kocoury a nemilosrdně po nich startuje. Není to kocour, kterého by si člověk mohl jen tak pro své potěšení vzít na klín. Jen když má Tadeáš dobrou náladu, přijde k člověku sám, lehne si vedle něj, nechá se hladit a začne příst. A vlézt si na člověka je od něj velmi vzácnou poctou nejvyšší.
Tadeáš si před časem prožil jedno neúspěšné umístění. Jeho noví opatrovatelé se nedokázali sžít s jeho výrazně svébytnou povahou, a tak se musel vrátit do útulku.
Nu a dnes si ho vzali domů další lidé. Nevadil ji Tadeášův věk, ba ani jeho vlastnosti, o kterých jim paní útulkářka poctivě povyprávěla. Tito lidé sice s kočkami zatím moc zkušeností nemají, ale je jasné, že se budou snažit dát Tadeášovi to nejlepší. Tak věřme, že si na sebe dokážou zvyknout a Tadeáš bude mít druhou polovinu života nesrovnatelně lepší a klidnější než tu první. Vždyť šestnáct let není pro kočku v dobré péči žádnou výjimkou a Tadeášovi je teprve osm.
Podívejte se na Tadeášovy fotky. Na jeho výrazu se zračí tvrdost, které ho naučil život na ulici a taky odhodlání rvát se dál. A pak je tam ještě něco, co je sice trochu skryté, ale přitom důležitější než to ostatní. Touha. Touha po klidu a troše lásky. A taky potřeba. Potřeba být s někým a úplně obyčejně po lidsku a po kocouřím s ním prožívat den za dnem, dávat mu a stejnou měrou si od něj brát.
Promiňte mi, prosím, že jsem se o Tadeášovi trochu moc rozpovídal. Prostě mě vzal za srdce, strašně jsem si přál, aby se dneska umístil a mám radost, že se to podařilo. Jestli to cítíte podobně, tak ta umísťovací výstava je ještě zítra. Tadeáš tam sice už není, ale bude tam k nalezení spousta dalších vděčných a potřebných.
Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.