Mezi Poděbrady a Prahou se opatrně sunul autobus čísla 398. Zhruba patnáct kilometrů před cílem jsem do něj o šesté hodině ranní přistoupil i já. První můj obdivný pohled patřil muži za volantem, inu nechtěl bych být v jeho kůži. Za zády náklad cestujících, mrmlajících na zpoždění a před sebou kluziště, plné hustého ranního provozu.
Cestou se před našima očima odehrávaly hrůzyplné scény. Vozidla osobní i nákladní křižovala to úzké kluziště, ve které se proměnila silnice. Někteří řidiči jeli stylem „já mám na pneumatikách ocelové hřeby, mně se nemůže nic stát.“ Pár nešťastníků dokonce umrzalo ve ztemnělých autech, zapadlých do milimetrových závějí v příkopech, lemujících sinici.
Celou cestu až na hranici Prahy jsme marně vyhlíželi spásné posypové vozidlo silničářů. Ti zřejmě v žádném případě nepředpokládali, že by teď v polovině ledna mohl přijít nějaký mráz nebo dokonce sníh. Takový nesmysl se přece nemůže nikdy stát, a proto dozajista ještě spali spánkem spravedlivých.
Po příjezdu na hranici hlavního města se v autobusu ozvalo několik ohlušujících ran padajícího kamení. Ten první a asi největší kámen spadl ze srdce našemu panu řidiči, po něm se přidal rachot drobnějších kamenů i nás cestujících. Ptáte se proč? Protože námraza ze silnice zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a vystřídal ji jen obyčejný mokrý posolený povrch. Veškeré nebezpečenství pominulo a my mohli naši strastiplnou cestu v klidu dokončit až na autobusové nádraží.
A tak mi dovolte, abych zde závěrem vyslovil velké poděkovaní všem autobusovým šoférům, kteří vozí nás pasažéry bez ohledu stav silnic. A středočeské silničáře bych s největší radosti poslal aspoň na měsíc na zkušenou někam do hor, kde jejich kolegové vědí, co je jejich povinností. Anebo ještě líp, posadil bych je za volanty autobusů ve Středních Čechách, aby si na vlastní kůži vyzkoušeli, jak se jezdí po silnicích, které mají na starosti.
PS: V práci mi kolegové, dojíždějící z jiných směrů středních Čech sdělovali s hrůzou v očích, že prožili nemlich stejný horor ledový horor.