Dělám kvůli tomu, abych uživila kočky

Tak tuhle větu mi na dnešní umísťovací výstavě řekla jedna paní, která se stará v útulcích o opuštěné kočky. Jinak by už před časem mohla odejít do penze. Před takovými lidmi mohu tak akorát smeknout a poděkovat jim za péči o ně.

Každá správná akce má svého maskota, který se jí postará o trochu štěstí.

Tak ještě pomazlit svěřence, připravit vše potřebné a už se honem chystat na první návštěvníky.

První se dočkal Čertík ze Srdečních záležitostí.

Napřed trochu nezbytného papírování.

Pak úsměvy všech zúčastněných (kdyby se mi ta fotka líp povedla, bylo by vidět, že se usmívá i Čertík). A teď už na cestu do pražského domku se zahradou.

Bětka se stejného útulku...

... poputuje do úplně jiné rodiny. Bude bydlet v Ďáblicích a stane se následovnicí čtyřiadvacetiletého kocoura. 

Karolínka z útulku Kočičí azyl.

Je mladičká a ještě trochu vystrašená. Stěhuje se do bytu, jehož obyvatelé měli nejprve kočku, potom psa a nyní se rozhodli pro návrat k předoucímu stvoření.

Pat a Mat. Určitě šikovnější než ti dva z večerníčku, však se taky jmenují Patrik a Matouš a jsou z útulku Podbrdsko.

Bráškové, které osud nerozdělil a budou i nadále spolu v bytě v Újezdu nad Lesy.

Goliáš a Agátka také z Podbrdska. Na výstavě se najednou objevili tři trochu zvláštní lidé. Dvě neslyšící dámy a pán, který s nimi komunikoval ve znakové řeči a s lidmi z útulků běžným způsobem. Starší z těch dvou paní se dlouho rozhodovala, jestli si má vzít domů nějakou kočičku nebo kocourka.

Goliáše?

Agátku?

Po dlouhém rozmýšlení se nakonec rozhodla pro oba dva. Dokonce se navzdory svému hendikepu hned naučila vyslovovat jejich jména. Vzalo mě to za srdce.

Pár dní před výstavou mi přišel vzkaz od paní Věry z Českých Budějovic a já si z něj dovolím úryvek odcitovat:

Dneska je to přesně rok od výstavy v kavárně U chlupatýho ducha, ze které jsme si přivezli úžasného Zrzounka. Zrzík zjistil, že zbytečně moc často koukám na obrazovku počítače. Už to má tak vychytané, že se posadí před obrazovku a pak si lehne na klávesnici a hlavu si položí na moji ruku s myší. Tak spolu čteme povídání o kočkách.

Tak popřejme všem dnes umístěným kočkám a kocourům, aby měli podobné štěstí jako Zrzík a mohli nám za rok také poslat takový vzkaz. A těm, kteří svůj nový domov dnes nenašli, popřejme, aby jej nalezli rozhodně mnohem dřív než za rok.

Závěrem mi dovolte takové malé adventní zamyšlení. Pokud se člověk někam vypraví, je dobré, když mu to něco přinese, cosi tím získá, je něčím obdarován. A teď vůbec nemyslím peníze nebo nějaký jiný materiální zisk. V případě dnešní výstavy byli obdarováni všichni. Mnohé kočky se dočkaly nových domovů. Lidé z útulků měli radost, že se jim podařilo umístit některé ze svých svěřenců. Návštěvníci si odnesli hezký zážitek a někteří dokonce kočičího kamaráda.

Též jsem byl dnes obdarován, odnesl jsem si odtamtud vděk. Možná to někomu přijde trochu hloupé, ale já to tak vnímám. Vděk lidem, kteří dokázali adoptovat odložené zvíře s tím, že se o něj budou láskyplně starat. Vděk těm kočkám za přátelství, za potěšení a, pravda, i za tu trochu lumpačení, které budou dávat lidem ve svých nových rodinách. Dětem, dospělým a zejména té neslyšící paní. A pak jsem si odnesl velikou porci vděku vůči těm útulkářkám. Vděku za to, že zapřou svoje vlastní zájmy a pohodlí, aby místo toho spoustu času a prostředků věnovaly záchraně a péči o své čtyřnohé nalezence.

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.