Nechte už konečně toho harašení

Či obtěžování nebo jak se tomu vlastně správně říká. Ač muž, stávám se dnes a denně terčem těchto nepříjemných aktivit a už mě to vážně nebaví. Zvlášť, když mi to nedělá jenom ženská, ale dokonce i chlap.

Tak třeba zrovna v noci na dnešek. Po příjemném posezení s přáteli jsem se dostal do postele celkem pozdě. Ačkoli vstávám ráno už před půl šestou, žádného pořádného spánku se mi nedostalo. Jakmile jsem ulehnul, začalo něco hlučně harašit před zavřenými dveřmi ložnice. Tedy přesněji řečeno někdo. Kočka s kocourem se tam začali prohánět a kočkovat, a jak jim to na dlaždičkách klouzalo, občas přistáli na dveřích. Rózka se Santíkem už mají dohromady deset kilo, tak to byly rány pomalu jako z děla a div, že se neprobourali dovnitř. Inu co, nezbylo mi než znovu vstát a pokusit se je trochu uklidnit. Po nějakém tom hlazení a po úplatku kapsičkou dali kupodivu pokoj.

Jenomže akorát na chvilku. Ve chvíli, kdy jsem se začal propadat do spánku a kdy nepříjemné vytržení snáším nejhůř, začali ti dva místo harašení pro změnu obtěžovat. Dokonce dvojhlasně.

Nejprve velmi hlasitě a nesmlouvavě kocour: „MŇAU, koukej mě okamžitě pustit dovnitř, rozhodl jsem, že ti budu lovit nohy.“ Na vysvětlenou, to on dělá s čímkoli, co člověku čouhá z pod peřiny.

Po něm se ozvala kočka poněkud smířlivějším, ale o to vemlouvavějším tónem: „Mňáááu, pusť mě k sobě do pelíšku, prosím. Slibuji, že budu hodná, nebudu v ložnici harašit a ani tě nebudu nějak obtěžovat. Jen se ti roztáhnu doprostřed postele a budu tiše spát.“

No, nepustil jsem je, přiznávám a za chvilku toho nechali sami. Ale i tak jsem po tom vytržení z usínání vejral do tmy pomalu do půlnoci. Jenomže Santík s Rózkou se rozhodli, že mi to jen tak nedarují a ráno začali znovu dost dlouho před budíkem. Tentokrát jsem vyměknul a pustil je dovnitř.

Kocour se kupodivu nepustil do lovu nohou, ale začal mě obtěžovat rafinovaněji. Svých skoro šest kilo mi obloukem z výšky naložil na břicho, začal strašně nahlas příst a velkým tlapiznami mě našlapávat. S důkladnou drápkovou masáží, pochopitelně.

Rózka viděla, že má obsazeno, tak mě neobtěžovala, ale vlezla si asi do čtvrtého fochu knihovny a začala tam nahlas harašit, jak probírala jednotlivé svazky. Nu což, asi chce taky být literární kočkou, jako kdysi bývala Linda. Jenže v danou chvíli mi to nebylo nic platné. Vidinu posledního odstavce ranního spánku zasypaly knihy shozené na zem a já vstal, abych je po té námaze konečně nakrmil.

Jenomže když to tak vezmu kolem a kolem, tak musím říct, že by mi bez toho jejich kočičího harašení a obtěžovaní bylo smutno. I když mě občas okrádají o spánek a nutí k činnostem, které bych jinak asi nedělal, tak už bych se bez jejich lumpáren nedokázal obejít. Nevěříte? Tak si pořiďte nějakého toho harašivého obtěžovatele také a poznáte, jak vám s ním bude v životě fajn.