„Tak ještě hodinku a končí mi šichta, zítra mám volno.“ Miloš s úlevou zaparkoval svou dvaadvacítku na konečné a zkušeným pohledem zkontroloval soupravu, jestli mu tam náhodou někdo nezůstal.
Úplně na konci druhého vozu zahlédl siluetu. „Zase nějakej bezdomáč,“ povzdychl si, „to je teď skoro pořád.“ Bylo mu těch lidí svým způsobem líto, ale vyhazovat je musel. Tentokrát se však mýlil, na předposlední sedačce nalezl mladou ženu, seděla celá zkroucená a vypadala, jakože spí. Byla mu povědomá, párkrát si ji všiml, obvykle nastupovala na Pavláku a jezdívala do Strašnic. Lehce se dotkl jejího ramene.
„Ježíšmarjá, kde to jsem... Aha, promiňte, nezlobte se na mě, já se vám tady zapomněla.“ Veliké hnědé oči na něj omluvně hleděly z kulatého obličeje zkřiveného bolestí. Pokusila se vstát, jen sykla a zhroutila se zpátky. Vylekal se, bylo mu jasné, že jí něco je a zavolal rychlou. Marná sláva, slepák musel okamžitě ven.
***
„Ťuk, ťuk, ťuk, dobrý den, přišla jsem se vám ještě jednou omluvit, jak jsem vám před měsícem zůstala viset v tramvaji.“ Zase ta stejná konečná a ta samá žena. Tentokrát ji však nenašel zhroucenou na sedačce, zaklepala mu na dvířka kabinky a její kulatý obličej se na něj zeširoka usmíval. „Přinesla jsem vám třešňovou bublaninu jako odškodné, natrhala jsem je pro vás, abyste mi to odpustil.“ Když mluvila, v hnědých očích jí jako dva čertíci hrály šibalské plamínky.
Záhy se ukázalo, že Jiřina nejenže umí péct skvělou bublaninu, ale má spoustu dalších ženských vlastností, kterými dokáže chlapa okouzlit. Vyklubala se z ní taková ta starosvětská dívka, jejímž největším životním cílem je pečovat o svého milého a těšit se na společné potomstvo. A tak dřív, než se Miloš stačil pořádně vzpamatovat, přijal pozvánku ke společnému bydlení v jejím útulném bytečku na Průběžné.
Nastaly mu zlaté časy. Jiřina se skoro pokaždé dokázala domluvit s kolegy v práci, aby mohla Miloše přivítat doma, když se po celodenním jezdění vracel ze šichty. Uvítala ho dobrou náladou, skvělou krmí a sama sebou, podobným způsobem se s ním loučila, když se znovu chystal do své tramvajácké kabinky.
„Jiřičko, lásko, co kdybychom si zítra večer vyrazili do společnosti?“ Zeptal se Miloš, když spolkl poslední sousto nejlepšího vídeňského řízku na světě. Kluci z práce jdou na bowling, vezmou i své ženské, bude to trochu sportu a hlavně spousta zábavy, každý podle svého. Půjdem? Chceš?“
„Víš, miláčku, já na tohle moc nejsem. Nejradši jsem s tebou doma a dívám se, jak jsi spokojený.“ Bránila se jeho nabídce, pak se na chvilku zarazila a spěšně dodala. „Ale nerada bych tě v něčem omezovala, klidně jdi sám, pobav se a já ti zatím upeču bábovku. Mramorku, to kterou máš tak rád. A kterou bude mít rád náš Milošek, až se nám jednou narodí.“
Zpočátku mu to přišlo hloupé, a tak nikam nechodil a zůstával s Jiřinou doma. Později párkrát vyrazil a najednou měl pocit, jako by mu tyhle krátké chvilky začaly přinášet svobodu od zlaté klece. Přestal se těšit domů, zůstával venku čím dál víc. Jiřina něco vycítila a svou zvýšenou péčí mu to dělala ještě horší. Krize vyvrcholila na sklonku zimy o dovolené, on ji chtěl vzít s partou do Alp, ona ho přemluvila k intimnímu týdnu ve dvou v zapomenutém koutu Posázaví. Nedlouho po návratu ho na jednom večírku sbalila Romana, a tak navzdory slzám a přesvědčování Jiřinu opustil.
***
Romana, panečku, to byl jinačí kousek. Ambiciózní mladá žena, profesí biochemička, povahou dračice, otevřela Milošovi dveře do společnosti. Brala ho červeným fordíkem na párty svých známých, dělal jí doprovod na setkání biochemiků. Vůbec mu nevadilo, že jejich učeným řečem nerozuměl, zpátky rád řídíval, aby se mohla napít. A u ní v domečku v ložnici? Takový uragán vášně nezažil, poprvé z ní byl tak zmámený, že ráno málem naboural s tramvají.
Jeho akční partnerka neměla čas zdržovat se takovými zbytečnostmi, jako jsou domácí práce, ale Milošovi to nevadilo. Vařit, prát, žehlit a vše další uměl z časů před Jiřinou, hlavně že mohl být Romaně po boku. Občas přijala nabídku na bowling s jeho starou partou, pokaždé tam zazářila ve hře i ve všem ostatním a on na ni byl nesmírně pyšný. Ani si neuvědomoval, jak mu s ní život utíká, než se otočil, minulo další jaro a léto, přeběhl podzim se zimou a první třešně začaly už zase zrát.
„Pejsánku, viď, že ti nebude vadit, když tady dneska přespí Albert? Letí z Mnichova na to zítřejší sympózium a krachnul mu hotel.“ Bylo to od Romany spíš konstatování než otázka a Miloš se okamžitě po návratu ze šichty vydal pro pár drobností k večernímu pohoštění. Zamyšleně zkoumal dlouhý seznam dobrot, kterým ho vybavila. Málem se cestou rozesmál, když se mu v hlavě zjevil obrázek stařičkého roztržitého šedivého vědce, který si ani nedokáže pořádně zajistit hotel. Při návratu z krámu mu však Romana představila pětatřicátníka s atletickou postavou a s blonďatou kšticí: „Pejsánku, tak tohle je náš Albert, představ si, zítra převezme hlavní cenu za svou práci v biochemii, prostě formát.“ Poté se obrátila k Albertovi a vědoma si Milošovy neznalosti jazyků, představila německy i jeho: „Albi, tak tohle je můj Miloš.“ A o něco tišeji dodala bavorským dialektem: „Hračka pro zahnání nudy a módní doplněk v jednom.“
Romaniny cesty na různá jednání do Německa se stávaly častější a častější, intervaly mezi Albertovými návštěvami v Praze se zkracovaly. Milošovi to začalo být podezřelé, ale Romana byla třída a ukončení jejich vztahu zvládla s noblesou: „Pejsánku, nezlob se, je mi to moc líto, ale budeš se muset odsud odstěhovat. Nabídli mi místo v mnichovském vědeckém ústavu, to se prostě nedá odmítnout a já tenhle domeček pouštím. Škoda, že tam nemůžeš jet se mnou, ale já se teď budu muset pořád učit, tak bych na tebe vůbec neměla čas a oba bychom byli nešťastní. A ani neumíš německy, tak by ses tam nechytil.“ Dokonce vymáčkla slzičku smutku a nabídla mu, že u ní může ještě párkrát přespat. Miloš si dal pět a pět dohromady, pochopil a byl zdrcen. Zmizel do hospody a opil se tak, že musel vynechat příští směnu. Zhroutil se mu svět, rychle si našel maličký podnájem a s Romanou se ani pořádně nerozloučil.
***
Ze třešní opadalo poslední listí a Miloš se konečně trochu vzpamatoval. Když se svou dvaadvacítkou míjel Pavlák a projížděl Průběžnou, začal vzpomínat na svoji dávnou Jiřičku. „Já pitomec, s ní jsem mohl mít všechno. Milující oddanou ženu, děti, byl bych si teď žil jako král. Já vůl, všechno jsem tehdy zkazil...“ Jeho úvahy se postupně měnily a nabývaly konkrétních rozměrů: „Co asi dělá, v tramvaji jsem ji už dlouho neviděl? Jestlipak by mě ještě poznala? Jestlipak je ještě volná? Jestlipak má pořád stejný telefon? Jestlipak???“
Pár dní ten okamžik ještě oddaloval a pak se najednou rozhodl. Odněkud vyhrabal Jiřinino číslo a zavolal. Váhavě přijala hovor, jako se přijímají neznámá čísla. Poznal, že už ho po těch létech nemá v telefonu pod jménem. Když se představil, její hlas se přeladil do mollových tónin. Chtěl se s ní aspoň na chvilku sejít, odmítla, že teď nemá ani hodinku volnou. Tak ji to o sobě všechno rovnou vysypal. O tom, jakou tehdy udělal životní chybu, když ji opustil, o Romaně, která ho podvedla. Nakonec se s nadějí v hlase zeptal, jestli by jeho krásná Jiřička nestála o jednoho mizeru, který se polepšil, nemůže bez ní žít a strašně rád by se k ní vrátil.
Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak se konečně ozvala, byla stále v tónině moll, přitom však rozhodná: „Miloši, nezlob se, ale já nechci, aby ses ke mně vrátil. Je mi moc líto, co se ti stalo, ale už bych tě ani nemohla chtít. Jsem vdaná. Mám svého velkého Jirku, se kterým jsem šťastná. Nezlob se, teď musím končit, maličkej Jirka se budí a bude chtít napít. Pamatuj, že jsem tě měla ráda, ale život šel dál. Budu ti držet palce, aby sis našel tu nejlepší ženskou pod sluncem.“ Odhodil telefon, zaryl hlavu do polštáře a rozbrečel se jako malej kluk.
Všechno mu začalo padat na hlavu, cítil se jako klaustrofobik v malým zaseknutým výtahu. Rozhodl se, že s tím tady jednou provždy skončí, jinou cestu neviděl. Podnikl pár příprav, byl překvapený, jak je to snadné. Koleje? Ano, koleje mu v životě přinesly radost i smutek, a tak jim zůstane věrný. Ještě se naposledy rozloučil se svou starou dvaadvacítkou.
***
Dnes Miloš brázdí Plzeň, jezdí ve čtyřce od Košutky až k Borům. Doufá a stále čeká, až objeví tu svou, novou vytouženou Jiřičku. Srdce mu v naději poskočí pokaždé, když na konečné spatří siluetu cestujícího, který se mu zapomněl na sedačce v tramvaji. Zatím má smůlu a naráží jenom na samé bezdomovce.
