O neblahém vlivu billboardů na pozornost řidičů a tím na bezpečnost jejich jízdy nelze v žádném případě pochybovat. Kdo někdy usedl za volant, dobře ví, jak poutače automaticky přitahují pozornost.
Pozornost přitahují tím víc, čím jsou bombastičtější, barevně a světelně divočejší, o těch s proměňujícím se obsahem ani nemluvě. Stačí, aby na nich člověk na pár vteřin spočinul očima, přehlédl nějakého jiného účastníka provozu nebo si nevšiml jeho nepředvídatelného chování a neštěstí může být na světě. Srážka, vyjetí ze silnice, případně rovnou náraz do štangle, na které je ten billboard umístěný. V extrémním případě může být rázem na světě o jednoho či dokonce o několik lidí míň. Ano, zní to možná cynicky, ale je to bohužel pravda.
Provozovatelé billboardů měli pět let času na to, aby se po přijetí zákona, vykazujícího billboardy do patřičných mezí, na tuto skutečnost připravili. A aby svoje poutače dali pryč. Namísto toho se nyní ohánějí argumentem, že násilné odstranění jejich poutačů je nepřípustným vyvlastněním. Na své billboardy na truc narychlo namalovali státní vlajku, jako by chtěli všem ukázat, jací jsou skvělí vlastenci. A navíc silou své lobby přesvědčili dostatečný počet senátorů k tomu, aby příslušný zákon pohnali před ústavní soud.
Jejich motivy jsou jasné a průzračné jako voda v lesní studánce. Pokud by své poutače odsunuli do zákonné vzdálenosti 250 metrů od dálnic a 50 metrů od silnic první třídy, výrazně by o ně klesl zájem ze stran firem, které si na nich nechávají propagovat své služby a zboží. A provozovatelům samotným by za cenu zvýšení bezpečnosti provozu výrazně klesl zisk. Takže co dodat? Heslo „je nám jedno, jestli se tady někdo zabije, hlavně, že nepřijdeme o prachy“ je asi na místě.
Čeká nás tedy období tahanic, které snad definitivně rozčísne až ústavní soud. Rád bych věřil, že se při svém rozhodování přikloní k bezpečnosti na silnicích a nikoli k ziskům, plynoucím z reklam na poutačích. Respektive, že cena lidského zdraví a života převáži nad mocí billboardové lobby.
