Hluboce by se mýlil ten, kdo by se snažil tvrdit, že jsme v našem státě v bezpečí před lidmi, kteří k nám migrují z cizích zemí.
Sice tu neútočí noži, střelnými zbraněmi, ani auty, ale jejich postupy jsou skryté a tím pádem možná ještě rafinovanější. Minulý týden jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži při svém pobytu na Šumavě. Po celou dobu jsem byl vystaven na první pohled snad trochu nenápadným útokům čtyř migrantů a ani moje manželka jich nebyla ušetřena.
Přesněji řečeno se jednalo o migrantky. Možná to byla shoda okolností, možná nějaký skrytý záměr, všechny čtyři byly blonďaté. Dle přízvuku bych soudil, že šlo o tři Ukrajinky, které působily v jedné buňce, čtvrtá, zřejmě Němka, pracovala samostatně. A pravidelně na nás útočily jednou jedinou zbraní, obrovskými porcemi vydatných a chutných klasických jídel.
Nevím, jestli tyto dámy prošly před příchodem na naše území nějakým speciálním přísně tajným výcvikem, ale jedno je jasné. Jejich porce vepřo knedlo zelo, smažených řízků, zahuštěných polévek a dalších naprosto nezdravých pokrmů byly přímo vražedné. Němka dokonce zacházela tak daleko, že na nás dennodenně útočila vlastnoručně upečenými zákusky. Navíc byla natolik záludná, že nám své štrůdly, pudinky a obří porce nejrůznějších sladkostí předkládala vždy večer po už tak zničující vydatné večeři. Asi netřeba dodávat, jak je takové stravování nebezpečné pro lidský organizmus a k jakým všem zdraví či dokonce život ohrožujícím problémům může vést. Nadváha je pouze jedním z nejlehčích příznaků.
Samostatně působící Němka se neomezila pouze na formu útoku na naše žaludky, přidala k ní ještě další zbraň. Na první pohled snad trochu podceňovanou, ale o to nebezpečnější. Měla totiž naprosto fantastickou postavu a všichni přítomní čeští muži (mě nevyjímaje) na ni pořád dokola bezduše zírali. Tato skutečnost se tudíž stala přímo živnou půdou k partnerským roztržkám, které rozhodně nejsou prospěšné ani pro tělesné zdraví (počkej, doma tě přetáhnu válečkem na nudle - může dojít k úrazu), ani pro zdraví duševní (hádky či naopak tichá domácnost a podobně).
Nabízí se tedy otázka, co je nebezpečnější. Zda klasické zavrženíhodné teroristické útoky, jakých jsme v Evropě svědky nebo zda plíživá likvidace obyvatel způsoby, které jsou na první pohled nenápadné a proti nimž nelze dost dobře nijak zakročit.
Závěrem bych rád vyjádřil hlubokou soustrast všem blízkým obětí teroristických útoků v Evropě. Zároveň bych chtěl důrazně vyzvat unijní orgány, aby už konečně začaly jednat v zájmu občanů členských zemí a zajistili, aby zde lidem hrozilo pouze takové „nebezpečí,“ jaké jsem popsal v dnešní nadsázce.
