Bylo parné letní odpoledne, v nacpané tramvaji téměř nebylo k hnutí. „Mami, Kája dostal od úči pohlavek, protože se koukal Věrušce pod sukni.“ Ti dva seděli na dvousedačce kousek od tyče, která mi poskytovala oporu v zatáčkách.
Pomyslel jsem si cosi prospěšnosti drobných tělesných trestů a tiše zadoufal, že z toho ta odvážná paní učitelka v mateřské škole nebude mít průšvih. Mladá maminka ve slušivé lehké sukni ke kolenům byla zřejmě stejného názoru a svému synkovi odpověděla: „Víš, Péťo, dobře udělala. Koukat holkám pod sukni se nesmí, ať jsou malé nebo velké. A neříká se úča, ale paní učitelka. Ale teď mi pověz, jak poznáš tygra od geparda?“ Zřejmě jeli do ZOO. „Gepard je rychlejší. Je vůbec úplně nejrychlejší, protože to říkal tatínek.“ Kluk měl jasno.
Na zastávce nastala mela, netrpěliví nastupující se nedočkavě tlačili dovnitř přes vystupující, jak už to občas v uspěchané metropoli bývá. Naproti naší dvojici se uvolnilo místo, na které se posadil starý upocený pán. Měl na sobě tmavý oblek s kravatou, muselo mu být strašné vedro a bylo znát, že se mu po usednutí trochu ulevilo. Z náprsní kapsy vyndal pečlivě složený zářivě bílý látkový kapesníček s vyšitým monogramem a snažil se nenápadně otřít své orosené čelo.
„To máš sice pravdu, Péťo, ale jak bys poznal tygra od geparda napohled?“ Zvídavá maminka si poposedla až k opěradlu, aby udělala upocenému pánovi víc místa pro nohy. „Tygr má pruhy a gepard puntíky.“ Péťa své rodičce tentokrát odpověděl tónem, jakože proč se ho ptá na takovou samozřejmost, kterou vědí už snad i miminka v kočárkách.
Pán v obleku se na kluka pochvalně usmál. Možná to byl nějaký vysokoškolský profesor zoologie, vracející se z celosvětového kongresu vědeckých kapacit přes pruhy a puntíky. Otevřel koženou aktovku, vyňal z ní jakási skripta a položil si je na klín. Zavřel aktovku, nahlédl do skript a zjistil, že si zapomněl nasadit brýle. I odložil skripta, znovu otevřel aktovku, vytáhl pouzdro, otevřel pouzdro a vyňal z něj brýle s tlustými skly. V následující moment se snažil učinit s brýlemi, aktovkou a skripty několik věcí najednou. Zazmatkoval, futrál od brýlí mu sklouzl na zem, a jak tramvaj cukla před křižovatkou, zakutálel se mu pod sedačku.
Pan profesor hbitě vrátil skripta do aktovky a začal se rozhlížet po svém futrálu. Pod svou sedačkou ho nemohl vidět, a tak si ve svých nažehlených kalhotách klekl na zem a s nasazenými brýlemi na čtení pátral. Mladé mamince se ho zželelo, i rozhodla se, že panu profesorovi pomůže. Koukla pod jeho sedačku, okamžitě uviděla ten zpropadený futrál a natáhla se pro něj.
A teď to přišlo. Jak se maminka v sukni ke kolenům shýbla, dala nohy trochu od sebe a její klín se přiblížil k očím klečícího pana profesora. Byl to jen kratičký okamžik, kterého si snad ani nikdo nevšimnul, poté už futrál putoval z ruky mladé paní do rukou pana profesora, následovalo upřímné poděkování.
Mýlil jsem se, někdo si toho letmého a náhodného přiblížení mladého ženského klínu a starých mužských očí přece jen všiml. A ten někdo to nenechal bez zvědavé dětské otázky: Maminko, proč ti ten pán koukal pod sukni? Vždyť před chvíli jsi mi řekla, že se to nesmí. Nemám mu dát taky pohlavek, jako dala úča ... paní učitelka Kájovi? Holt z klučiny bude asi jednou rytíř.
Pan profesor, už tak rudý od hledání brýlí v horku, zrudnul ještě víc. Okamžitě pochopil Péťovu otázku a začal drmolit hluboké omluvy ve smyslu, že nic takového nechtěl a ani si ničeho nevšiml. Maminka dokázala zachovat chladnou hlavu, obrátila se k Péťovi: „mlč, prosím tě, já ti to pak vysvětlím“ a pak se útrpně podívala na pana profesora. Chviličku jakoby nevěděla, co říct, nato se zlehka dotkla hřbetu jeho ruky, usmála a špitla „neřešte, to je dobrý.“ Nu a pak se pohled starého pána v obleku s kravatou střetl s pohledem mladé paní v sukni ke kolenům a jejich ústa se hlasitě rozesmála na celou tramvaj. A Péťa se k té nesourodé dvojici přidal se svým naivním zvonivým dětským smíchem.
