Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Prostě do žádný práce nepůjdeš a basta

3. 08. 2017 14:12:32
„Květuš, díky, žes mi pomohla s tou mojí půlkou, jsi zlatá holka. Ne jako ta, co tady byla před tebou, ta by se na mě vykašlala a já bych to s tím podvrknutým kotníkem dělala až do rána.“

„Pane vrchní, přineste nám k tomu kafi medovník, prosím.“ Lída se zamyslela. Květina předchůdkyně vydržela ve firmě jenom rok, a jakmile měla po zkušební době, byla víc doma na nemocenské než v práci. Úklid celého podniku zbýval často na ní samotné, a tak se vracívala domů úplně vyřízená. Při Květině nástupu si Lída moc nadějí na zlepšení nedělala, nevěřila, že by ta nafintěná stará dámička dokázala vzít pořádně do ruky smeták. Mýlila se, jakmile její nová kolegyně ráno vyměnila nóbl šaty za pracovní mundůr, nestačila zírat, jak jí jde práce od ruky. A teď jí dokonce nabídla pomoc, než se ten nešťastný kotník trochu spraví.

„Ale vždyť to je samozřejmý, Lído, to by přece udělala každá.“ Květa si lokla kávy, „možná mi to nebudeš věřit, ale já se na tu svou obyčejnou práci každej den ráno těším.“

„Těšíš? Nekecej. Květuš, já bejt v tvým věku, tak už s tím dávno praštím a budu si užívat důchodu.“

„Víš, holka,“ začala Květa krmit zvědavost své o dvacet let mladší kolegyně. „Já se teď těším na všechno, hlavně, že můžu bejt mezi lidma. Když jsem byla mladá, toužila jsem bejt takovou tou starosvětskou manželkou, která se doma stará o všechno a dělá svýmu mužíčkovi pomyšlení zato, že živí rodinu.“

„Proboha, Květuš, vždyť to musel bejt život jako ze špatnýho filmu.“ Odpověděla Lída s očima na vrch hlavy a ke kávě s medovníkem objednala ještě po dvojkách Rulandy.

„Taky, že byl. Jenomže to jsem poznala až pozdějc. Když jsem byla zamilovaná, tak mi to vyhovovalo, pak přišla dvojčata a nebyl na nic jinýho čas. Ale jak kluci začali chodit do školy, tak jsem Pepovi navrhla, že bych se vrátila do kanceláře a začala pracovat jako před svatbou. A víš, co mi na to tenkrát řeknul?“ Květa nečekala na Lídinu reakci a bez poklesnutí hlasu si odpověděla sama: „Řeknul mi, že jako prostě do žádný práce nepůjdu a basta. Že jsme se tak domluvili, když jsme se brali a že nedovolí, abych na tom teď něco měnila.“

„To sis to nechala líbit?“

„Víš co, kluci byli malý, Pepa neoblomnej a já chtěla mít doma klid. Říkala jsem si, že až vyrostou, tak se uvidí, přinejhorším se nějak zařídím po svým, ale nevyšlo to. Když kluci dostudovali, tak ten můj začal bejt marodnej a že jako abych se o něj starala čtyřiadvacet hodin denně. Postonával dost dlouho, a když se z toho konečně dostal, tak už jsem najednou zjistila, že se s ním nechci věčně dohadovat. A odejít od něj už vůbec ne, prostě jsem zvykla.“

„A to vás všechny uživil ze svýho platu? I když byl dlouho nemocnej? Ne, promiň, Květuš, že se tak blbě ptám, jestli chceš, tak se na to vykašli a budem se bavit o něčem jiným.“

„Né, neptáš se blbě, já ti to dopovím. Tak na nás.“ Dámy si už asi popáté přiťukly, v jejich sklenkách se zavlnilo letní večerní slunce. „Jó, na práci byl Pepa šikovnej, peníze vydělat dokázal. Když byl marodnej, tak to bylo trochu horší, ale dalo se to zvládnout, pak se vrátil do práce a všechno zas bylo v cajku...“

Květa se na chvilku odmlčela, jakoby hledala slova jak dál. Lída tušila, že přijde nějaký zlom, a tak ji jen tiše pozorovala přivřenýma očima.

„Jenomže pak se mu to vrátilo a za pár měsíců bylo po něm. Nedalo se nic dělat. Ať byl, jakej byl, měla jsem ho ráda a najednou jsem nevěděla jak dál... Promiň, počkej.“ Nenápadně si otřela oči papírovým kapesníčkem.

„To je mi líto, Květuš, takhle jsem to nechtěla.“

„Né, nic, Lído, to je dobrý. Už je to dávno za mnou. Pojď, dáme si ještě jeden medovník. Možná to bude znít blbě, ale jakmile jsem se z Pepovy smrti vzpamatovala, najednou mi došlo, že jsem vlastně volná. A začala jsem žít po svým. Do kanceláře už mě nikde nevzali, tak jsem se pustila do toho uklízení. A nejen to, chodím do divadla, cestuju, jak se dá. A taky, asi bych se tím neměla chlubit, pomáhám starejm nemocnejm lidem. Třeba to budu taky jednou potřebovat, to nikdo neví.“

„Něco ti prozradím, Květuš, slib mi, že se neurazíš. Jak jsi poprvé přišla, tak jsem si řekla, jakože co to sem leze za dámičku, ta bude mít určitě ruce dozadu a všechno zas zůstane na mně, jako když tady byla ta před tebou. A pak jsem nestačila zírat, jaká jsi čiperná důchodkyně... Ne, promiň, s tou důchodkyní si dělám srandu.“

„Budeš se divit, Lído, ale srandu si neděláš. Koukej, mně je pětašedesát a to si piš, že bych s tím klidně sekla, abych se mohla víc věnovat těm stařečkům a stařenkám. Ale nemůžu, jak mě tehdá Pepa nepustil do práce, tak teď nemám oddělaný roky do důchodu. Jenomže, když už to tak musí bejt, to si i to naše obyčejný koště tady prostě užívám. A bavím se. Sleduju tady ty ouředníky, schválně si toho někdy taky všimni. Jeden se tváří jak mílius, stačí se na něj usmát, hned ti podrží dvéře a prej ‚mladá paní, vám to dneska sluší.‘ A jinej ti naschvál našlape botama od bláta, akorát, když to máš čerstvě vytřený.“

Lída se rozesmála, „to víš chlapi, ale stejně ti řeknu, ještě, že je tu máme, bez nich bychom se tady sežraly nudou. Mimochodem, Květuš, jak jsi na tom, jestli se můžu ptát?“

„Jen se ptej, já už si do bytu žádnýho nenasadím, nechci dopadnout jako tehdá s Pepou. Ale přítele mám, je to takovej vztah na dálku. Ňákej profesor, občas do toho divadla zajde se mnou nebo si spolu zajedeme na dovolenou. Ale bydlíme a staráme se o sebe každej sám. Zezačátku jsem si nebyla jistá, tak jsem se ho rovnou optala, jestli mu to jako bude vyhovovat a víš, co mi na to odpověděl, rošťák jeden? To bys neuhodla, řekl mi, že si ty svoje smradlavý profesorský ponožky dokáže vyprat sám. Tím mě dočista dostal. Tak to je o mně celý Lído.“ Květa labužnicky olízla poslední kapičku vína z okraje sklenky.

„Květuš, seš fakt dobrá. A dík ještě jednou, že mi pomůžeš, než se ten kotník usadí. Hele, pomažeme domů, než mě ten můj začne shánět, kde jsem se zase zakecala. Víš, on je celkem fajn. Má svoje mouchy jako každej z nás, ale nepustit mě chodit do práce by si netroufnul. Zkusit to, tak jakkoli jsem mírná ženská, přerazím o něj svůj smeták.“

Autor: Jan Pražák | čtvrtek 3.8.2017 14:12 | karma článku: 22.78 | přečteno: 1063x

Další články blogera

Jan Pražák

Též u nás mohou být migranti nebezpeční

Hluboce by se mýlil ten, kdo by se snažil tvrdit, že jsme v našem státě v bezpečí před lidmi, kteří k nám migrují z cizích zemí.

20.8.2017 v 16:45 | Karma článku: 21.48 | Přečteno: 785 | Diskuse

Jan Pražák

Miluji ji a nic s tím nenadělám

Miluji ji pro její krásu a vždy, když mě k sobě přijme, tak jsem šťastný. Je stále stejná a přitom pokaždé úplně jiná, plná tajemných zákoutí. Má po těle i pár šrámů, nad kterými mé srdce krvácí.

19.8.2017 v 21:01 | Karma článku: 18.24 | Přečteno: 430 | Diskuse

Jan Pražák

Ostnaté dráty na hranicích

Blíží se smutné výročí 21. srpna 1968, kdy na území tehdejšího Československa vtrhly armády vojsk Varšavské smlouvy v čele s armádou sovětskou, aby silou potlačily zdejší demokratizační proces.

18.8.2017 v 19:50 | Karma článku: 22.05 | Přečteno: 643 | Diskuse

Jan Pražák

Růžové pilulky na holčičky a modré na kluky

„Chcete si splnit dávný sen všech rodičů a zvolit pohlaví svých potomků? Kupte si Genderin!“ Těmito slovy nás bude již brzy vyzývat z billboardů, z televizních a z internetových reklam usměvavá tvář věhlasného profesora Moritese.

17.8.2017 v 17:47 | Karma článku: 12.04 | Přečteno: 365 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Existují v Evropě hranice?

Vstupem do Schengenu hranice sice zmizely, ale přesto člověk pozná, když přejede z jednoho státu do jiného-a nejen proto, že se změní nápisy. Jednou jsem vezla skupinu Amíků z Německa do Prahy a jejich vedoucí mě pěkně naštvala

20.8.2017 v 22:27 | Karma článku: 12.91 | Přečteno: 370 | Diskuse

Jan Tomášek

Žebrák - hrad a podhradí

Nedávno jsem psal o pražských hradech Václava IV a dnes si dovolím pozvat na malé zastavení na patrně nejoblíbenějším mimopražském hradě tohoto krále - totiž Žebráku. Pozornost bude ovšem zaměřena spíše na jeho podhradí.

20.8.2017 v 21:51 | Karma článku: 6.39 | Přečteno: 158 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Proč do tý politiky lez?

„No protože je nenažranej,“ vystřelí od boku každý, kdo vidí do Babiše jak do hubený kozy. A když přidáte otázku, proč podpora ANO setrvale atakuje hranici 30 %, no tak to je taky jednoduchý, protože lidi jsou blbí.

20.8.2017 v 17:34 | Karma článku: 25.17 | Přečteno: 683 | Diskuse

Jan Pražák

Též u nás mohou být migranti nebezpeční

Hluboce by se mýlil ten, kdo by se snažil tvrdit, že jsme v našem státě v bezpečí před lidmi, kteří k nám migrují z cizích zemí.

20.8.2017 v 16:45 | Karma článku: 21.48 | Přečteno: 786 | Diskuse

Markéta Vaculová

Jak být v mezilidské komunikaci přímý aneb asertivní komunikace v praxi sociálních služeb

Asertivita je součástí zdravé mezilidské komunikace. Znamená to nebýt v komunikaci pasivní, manipulativní nebo agresivní, ale být přímý a ohleduplný k druhým, se současným zachováním svých práv a svého názoru.

20.8.2017 v 16:08 | Karma článku: 5.53 | Přečteno: 209 | Diskuse
VIP
Počet článků 1235 Celková karma 24.36 Průměrná čtenost 1010


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.