Zrádnost obřího poprsí

Těsně po střední škole před započetím dalšího vzdělávacího procesu jsme podstoupili takzvanou letní aktivitu. Tehdy to bylo zvykem a já se svými třemi budoucími spolužáky „narukoval“ na jakési pražské staveniště.

I ujala se nás partička šesti zedníků, vzala nás mezi sebe a zaměstnávala různými pomocnými činnostmi, které jsme byli schopni zvládnout. Tu něco podržet, tam odvézt kolečko s čímsi, onde podávat cihly. Zedníci nebyli z Prahy a bydleli v dvou buňkách hned u staveniště.

Ke skupince těch dobrých mužů patřila i jedna žena. Hanička, milá, usměvavá a hlavně strašně prsatá osoba, která nezedničila, ale starala se o spoustu jiných věcí. Měla samostatnou buňku, která jí v noci sloužila ke spánku, ve dne k jakémusi úřadování a hlavně k prodeji pevného i tekutého proviantu pro hladové a žíznivé pracanty.

Tehdejší produktivita práce ve stavebnictví byla taková, jaká byla, a my značnou část každodenní šichty trávívali u Haniččiny buňky v družném rozhovoru a s něčím k zakousnutí nebo zapití v ruce. A hlavně s očima v Haniččině výstřihu. Ta zhruba třicetiletá rozvedená a bezděčná žena si byla dobře vědomá svých předností a oblékala se tak, aby se nám postarala o hodnotný kulturní zážitek.

Kája, jeden z mých budoucích spolužáků, nedokázal snad ani na chvilku odtrhnout svůj pohled od Haniččiny výkladní skříně. Pivo mu přestalo chutnat a několikrát denně nás nezapomněl informovat, že jako „ježíšmarjá, takový kozy bych fakt chtěl mít v rukou.“ Zpočátku to všichni brali jako folklór, ostatně kdo z nás ostatních by si něco takového též nepřál. Jenomže když jednoho žhavého slunného odpoledne pronesl Kája tuhle svou větu už asi popáté za sebou, polír se toho chytil: „Hele mladej, jestli to myslíš fakt vážně, tak si připrav pětikilo a já se vo tobě Haničce zmíním, aby ses jako nemusel vostejchat.“

Tato informace ovšem poněkud změnila situaci. Bylo jasné, že polír nežertuje a že je Hanička ochotná poskytovat chlapům ze své party i poněkud jiné služby, než jaké má ve své pracovní náplni. Kája navzdory pálícímu slunci výrazně zbledl a v jeho nitru se rozhořel lítý vnitřní boj. Po Haniččiných ňadrech, respektive po celé Haničce opravdu toužil, ale pětikilo byl tehdy pořádný majlant. Zvlášť pro študáka na letní brigádě.

„Mladej, jestli ti vo ni vopravdu de, tak my ti tady s klukama s těma prachama třeba trochu pomůžeme. Co, Pepíku? No né, Míro? Ale musíš nám pak vo tom všem pořádně poreferovat, abysme z toho taky něco měli.“ Pepík, Míra a další zedníci začali na polírovu výzvu souhlasně kývat, že teda jako jó, ať je nějaká sranda. Pálící slunce zvyšovalo účinky vypitého piva, chlapi ztratili svou vrozenou spořivost a nakonec se dohodli, že každý z nich vypomůže Kájovi pajckou. Teda padesátikorunou a teda až na zedníka Pavla, který byl držgrešle a nechtěl se té sbírky zúčastnit.

My študáci jsme se to sice zpočátku snažili Kájovi rozmluvit, ať jako neblbne, bůhví, co by přitom mohl chytit, ale neuspěli jsme. Byli jsme holt mlaďasové, pouzí pomocníci a naše slova neměla žádnou váhu. Nakonec jsme se museli přidat k většině, a když už se Kájovi vypomáhalo, bylo od nás očekáváno, že taky přispějeme svou trochu do mlýna. Polír byl uznalý, věděl, že si toho na brigádě moc nevyděláme a spokojil se s dvackou na osobu. Tím pádem měl Kája přislíbeno celkem dvěstěpadesát od zedníků, šedesát od nás študáků a do pětikila mu zbývalo sehnat necelé dvě stovky. Jenomže pořád naříkal, že to nedá dohromady, že bez Haniččiných koz asi umře a že neví, co má dělat.

Jenomže polír byl mužem na svém místě a hned začal hledat řešení této zapeklité situace. „Hele mladej, narovinu, seš panic?“ Mladej zrudnul a přikývnul. „Tak to nech na mě, já Haničku ukecám, aby ti vodpustila stovku, takový čerstvý jako jsi ty vona ráda. To zbejvající kilo snad ňák do kupy dáš, no né?“ Zrudlej mladej přikývnul podruhé. Polír to s Haničkou dojednal, ta jako nebyla proti a hned následující večer si odvedla Káju do svojí buňky.

***

Dalšího rána jsme se všichni bez rozdílu věku a vyznání shromáždili před Hančinou buňkou nezvykle brzy. Jenomže dveře byly zavřené a uvnitř ticho jako v hrobě. Už jsme se začali dohadovat, jestli se těm dvěma nestalo nic hrozného, když se zevnitř ozvalo ženské prozpěvování. Sice dost falešné, ale o to radostnější. Vzápětí se otevřely dveře, ukázala se usměvavá a upravená Hanička, načež nás přivítala maličko káravým tónem: „Tak si toho vašeho bejka pojďte vodtáhnout, musím tady trochu uklidit.“

Na Káju byl zvláštní pohled. Ležel jen v trenkách celý upocený na Haniččině lůžku, hluboce spal a jen drobné záškuby jeho těla prozrazovaly, že je naživu. I uchopili jsme ho za ruce a za nohy, vytáhli před buňku a vylili na něj vodu z kýblu, co se v něm normálně nechávají lahváče, aby na stavbě tak rychle nezteplaly. Trochu se probral, začal mžourat a tvářil se, že chce znova usnout. Polír však zareagoval bleskurychle, od Haničky přinesl panáku rumu, podržel Kájovi hlavu a pomohl mu ho vypít.

Jakmile byl Kája jakž takž schopen mluvit, byl podroben křížovému výslechu. Chlapi si vzali každý po jedné ranní desítce a sesedli se kolem Káji, jenom držgrešle Petr byl odeslán, aby se postaral o čerstvý beton. To víte, práce nepočká.

„Chlapi, co vám mám povídat.“ Kája byl v takovém zvláštním stavu duševní i fyzické vláčnosti, že se ani nepokoušel cenzurovat, co nám na sebe prozradí. „Nejdřív se přede mnou svlíkla a já byl hned hotovej, ani jsem se jí nestačil pořádně dotknout. Pak začala mít pochopení a šla na mě pomalu, tak to bylo dobrý. Jenomže potom votevřela flašku Pražskýho výběru, že si spolu jako dáme taky trochu romantiky a začala ho do sebe lejt po deckách. To jí tak rozparádilo, že mě pak celou noc pořád dokola znásilňovala a já ani nezamhoužil voko. Jo a těma kozama mě přitom několikrát málem udusila.“

Po poslední větě začala Kájovi opět padat hlava, a tak jsme ho přemístili do stínu Haniččiny boudy, podložili mu hlavu pytlem cementu a zanechali svému osudu. Byl nejvyšší čas odebrat se na staveniště, Petr už měl beton dávno připravený.

Další den Kája téměř nechodil, stěžoval si na svědění a pálení v rozkroku a byl celý vyděšený. „Pánové, že já vůl vás neposlechnul, bůhví co jsem vod ní nakoupil,“ svěřil se stranou nám budoucím spolužákům. Naštěstí se však ukázalo, že šlo o jednorázové přetížení orgánu, kombinované s opruzením. Holt bylo opravdu horko.

PS: Káju jsem naposledy viděl asi před pěti léty. Stala se z něj uznávaná kapacita na poli elektroniky a zbylo mu už jen pár šedivých vlasů. Ukazoval mi fotku, kde stál ve společnosti čtyř vnoučat po boku své první a jediné manželky, drobné ženušky s prakticky neviditelným poprsím. Řeč se pochopitelně stočila i na onu letní brigádu z dávných sedmdesátých let minulého století. V tu chvíli na mě spiklenecky mrknul: „Jó, kamaráde, velký kozy už nikdy.“