Proboha, to je nadpis. Jako bych se chtěl pustit do bůhvíjakého rozboru, což neumím. Co třeba „Moje zkušenosti s migranty.“ Taky ne, čtenáři by se natěšili a pak by byli zklamaní. Tak raději: „Jak jsem potkal muslimky na poště."
Nicméně začnu těmi médii. Když někde dojde k teroristickému činu, rázem se hlavní zpravodajství mnoha médií stane zcela monotématické a několik dní rozebírá tu ohavnou věc ze všech stran. Aniž bych chtěl jakkoli podceňovat nebezpečí takových činů a dotknout se jejich obětí, tak mi připadá, jakoby hlavním cílem našich médií bylo děsit lidi.
Jako kdyby nám ta média mezi řádky úpěnlivě kladla na srdce: „Za žádných okolností nejezděte do Paříže. Do Nice. Nebo raději nejezděte vůbec nikam a seďte doma na svých pozadích, co kdyby k něčemu podobnému došlo zrovna tam, kde zrovna budete. Co kdyby se tam nějaký terorista převlečený za uprchlíka odpálil.“
Proč to ta média takhle obsáhle, detailně a mnohdy emotivně dělají? No, řekl bych, že důvod je jasný. Čtenost a sledovanost. Čím víc čtenářů a diváků, tím víc zlaťáčků. A takový zlaťáček má přece vyšší váhu než vyváženost a objektivita, za kterou si toho, bratru, moc nekoupíš. Lidé jsou potom vystrašení víc, než je třeba a takový vystrašený človíček se ke svému strašiteli rád vrátí. Jednak, co kdyby ho pro změnu trochu uklidnil, že už to není tak zlé. A druhak senzacechtivost, co si budem...
Popojedeme ke druhému pokusu o nadpis, tedy k mým zkušenostem s migranty. Většinou dobré nebo aspoň neutrální. Potkávám jich celkem dost a celkem často, jezdím s nimi autobusem, kupuju si od nich všechno možné. Jezdí dělat do skladových hal, které mám cestou do práce. Jsou to většinou Ukrajinci a není s nimi žádný problém. Makají, jsou rádi, že si vydělají, dokonce už se naučili nepředbíhat při nastupování do autobusu víc než my Češi. Samozřejmě, že občas některý z nich provede něco nekalého, ale to naši lidé dělají taky.
A pak různí prodavači a prodavačky, někteří dokonce ten obchod, bistro či restauračku vlastní. Vietnamci, Turci, Řekové, zase Ukrajinci a podobně. Většinou jsou poctiví, ochotní a vstřícní, pár jich šidí nebo se snaží prodávat prošlé zboží. Tedy nic, nač by našinec nebyl celkem zvyklý a o čem by mohl říct: „Jo, kamaráde, tak takhle by tě český člověk nepodfoukl.“
Ale všimli jste si, že jsem se mezi těmi národnostmi nezmínil o žádných Arabech, neřku-li rovnou o muslimech? Proč asi? Prostě proto, že jich tady mezi námi moc neběhá a člověk na ně jaksi není zvyklý.
A zase popojedeme, teď už k té poště. Normálně včera odpoledne jsem se v ní musel stavit a že neuhádnete, na koho jsem tam natrefil? Na naší vesnické minipoštičce o pár metrech čtverečních a jednom okýnku s paní poštmistrovou? Nebudete tomu věřit, ale byly tam. Vešly tam těsně přede mnou dvě snědé mladé dámy, zahalené v klasických šátcích. „No a co?“ Měl jsem si říct, „je to to samé, jako kdyby to byly ty Ukrajinky. Nebo Řekyně." Ale já si to neřekl a představte si, že v prvním momentě jsem se lekl. Úplně xenofobně lekl.
Nojo, jenomže pak jsem si uvědomil: „Co blbneš, to si jako myslíš, že si strčily nálože do podprsenek a přišly zrovna tuhle minipoštu vyhodit do povětří? Zabít jednu sličnou paní poštmistrovou a tebe, ty chytráku?“ Však se taky ukázalo, že si tam jedna přišla něco vyřídit, předložila cestovní doklad a dostala nějaký papír. Ta druhá ji jen doprovodila, asi aby jí nebylo smutno. Úplně stejně jako kdyby to byly dvě Ukrajinky nebo třeba Vietnamky.
Takže drahá média, piánko, uberte trochu, jestli bych teda mohl poprosit. Až zase někde nějaký islámský terorista nejede náklaďákem do davu nebo se někdo mezi lidmi odpálí, informujte o takové zavrženíhodné události věcně a bez touhy po zvýšení sledovanosti nebo čtenosti. My posluchači a čtenáři totiž nejsme tak hloupí, abyste nás museli přestrašovat a mezi řádky v nás živit xenofobní pocity.
To byste totiž už taky rovnou mohli říkat, abychom se báli v obchodních centrech, protože tam řádí české šílené vražedkyně a nelezli do hospod, protože tam střílí moravští blázni. A to bychom pak byli xenofobní vůči vlastním lidem, což je blbost na entou, nemyslíte?
