Lidi, lidičky a člověkové

Říká se, že všechny továrny na nakupování, tedy velké super a hypermarkety jsou si podobné jako vejce vejci. Není to tak docela pravda, protože lidé jsou v nich různí a jedineční. A právě bez lidí by byla tato monstra zbytečná.

Nějak se to semlelo a já měl najednou volno dnes odpoledne ve všední den. Než jsem se vypravil domů ke kočkám, stavil jsem se na kafe právě v jedné takové nakupovací fabrice. Jak jsem tak usrkával tu horkou tekutinu, pozoroval jsem dění okolo sebe a napadlo mě udělat pár obrázků obyčejných lidí. Představit si, o čem asi tak mohou snít, z čeho mají radost nebo co je trápí. A tak vás zvu na malé povídání s narychlo pořízenými fotkami.

Zrovna včera říkali, jací jsme úspěšní a jak se u nás zase zvýšil průměrný plat. Pchá, to bych teda chtěla vědět, kdo ho má, vždyť já si tady u toho pultu vydělám sotva půlku a někdy to mám doma od výplaty k výplatě. Zákazníci dovedou být pěkně protivní, copak to mám všechno zapotřebí? Ale pak přijde někdo s úsměvem a vlídným slovem, to si pak řeknu, že život není jen o penězích a že je to tady docela fajn. „Dobrý den, mladá paní, čím vám mohu posloužit?“

Zase dneska nestihnu uvařit, to bude manžel remcat, že jsem tu práci neměla brát, už ho slyším: „Mělas jít do toho důchodu, když už ti nezáleží na mně, mohla ses postarat aspoň o mladé.“ O mladé, o mladé... támhleta mi řekla mladá a paní a ještě se na mě usmála, tak přece jen ještě snad vypadám k světu. Koupila jsem těm svým aspoň pár dobrot, snad to potěší i toho mého bručouna.

„Hele brácho, byl to tvůj nápad, koupit babičce k Vánocům nějakej hustej čaj. Tak mi teď koukej poradit jakej.“ „Jak to mám asi vědět, když to nepiju, zeptej se támhletý. Teda jestli si nás ráčí všimnout.“

Dopr... kde mám peněženku? Jestli mi ji v tom krámě šlohnul nějaký chmaták, tak je to v háji, měla jsem tam všechny papíry a taky karty. A jak teď mám říct téhle pokladní, že nemůžu zaplatit, vždyť možná ani neumí pořádně česky? Jo, támhle je až dole, zaplať pánbůh, já se z toho snad jednou picnu.

Tak teda sem ani náhodou. Maminka byla celý den doma a já zase našla ve schránce jenom oznámení. Měli by přestat vnucovat lidem všechny ty blbosti okolo a začít dělat to, co mají. To by mě teda zajímalo, jestli je tady taky tak honěj za málo peněz jako u nás. Co mi říkala Lenka, tak to asi bude všude dost stejné.

Fando, dík, že sis vzal to volno a vyrazil s malou na celý den. Bože, kdy já si mohla naposled takhle v klidu někde na chvilku sednout a číst? Tak ještě pět minut...

Tak honem do sebe naházet hranolky a zapít colou. Kafe si vezmu do kelímku s sebou, musím ho vypít cestou nebo mě šéfová přetrhne.

Takhle je to vždycky. To je samé „Jirko, sem, Jirko tam, musíš mě tam odvézt autem, neboj za pět minut budu hotová.“ Proboha, kolik je tady ještě těch krámů, odpoledne bude v tahu a já kvůli ní zase nestihnu fotbal.

Tak už dost vymýšlení, teď budu chvilku mluvit za sebe. Kdybych se měl náhodou v příštím životě narodit jako žena, tak bych chtěl dělat v květinářství. Nu, řekněte sami, už jste někdy viděli květinářku, která by nebyla hezká? To voňavé prostředí je asi nějak zkrášluje a navíc se na ně všichni mužští usmívají.

Obchody teď před Vánocemi vypadají trochu jinak než po zbytek roku. Některé jsou nevkusně přeplácané a plné uřvaných vtíravých reklam. Jiné jsou hezky nazdobené, jako třeba tady to květinářství. A lidé? Ano, trochu jsem si vymýšlel, pokud se někdo náhodou poznal a urazil, tak se mu omlouvám. Lidé se možná mohou někomu zdát na první pohled stejní, ale ve skutečnosti jsou ve svém nitru nezaměnitelní. Mnohdy zvenku tvrdí a neotřesitelní, uvnitř křehcí a zranitelní. A přitom někdy stačí tak málo, aby člověk někoho úplně cizího pohladil. Třeba jen jeden upřímný úsměv a pár milých slov, to přece nikoho vůbec nic nestojí.