Prý, že čert nenosí štěstí

„Maminko, přijde i čert? Viď, že se ho nemusím bát?“ Pohled čtyřletého Lukáška byl spíš zvědavý než ustrašený. Z maminčiných pohádek věděl, že čerti jsou celkem neškodní popletové a dobrého člověka nikdy nepřechytračí.

„Víš, Lukášku, možná se na tebe trochu zamračí za to, že po sobě nechceš uklízet hračky. Ale jinak jsi nezlobil, tak se ho bát nemusíš. Když řekneš básničku a slíbíš, že se polepšíš i s těmi hračkami, tak ti možná Mikuláš dá i nějaký dárek.“

Ozvalo se zabouchání na dveře, za nimi zvuk, jako bys zarachotil řetězem. Maminka Stáňa se synkem Lukášem šli otevřít. Maminka trochu zrůžověla, za čerta totiž chodil Zdenda, soused odnaproti, který se jí líbil a dokonce o ni nedávno projevil zájem. Tehdy ho odmítla, byla příliš brzo po rozvodu a ještě měla v živé paměti, jak dokázal být její bývalý na ni a na Lukáška zlý.

Lukášek se trochu schovával za ní, ale jakmile otevřela dveře a on spatřil Mikuláše s andělem a s čertem, dodal si odvahy a zarecitoval:

Čerta já se nebojím,
doma nikdy nezlobím.
Když tak jenom trošinku,
maminku a babičku.

„Maminko, opravdu nezlobí, nemám ho odnést do pekla?“ Zeptal se mladý čert a jenom tak, aby se neřeklo, zacloumal pytlem.“ „Je hodný a poslouchá, jen občas nechce uklízet hračky.“

Čert chtěl ještě jednou zacloumat pytlem, ale nějak se v malé předsíňce nedokázal srovnat. Zavadil s ním o Mikulášovu berlu, zevnitř se vysypalo pár brambor a jedna z nich se dokutálela až k malému. Lukáš byl vyloženě bramborové dítě, tuhle obyčejnou potravinu měl snad raději než čokoládu.

„Jé, čertíku, ta je krásná, můžu si jí vzít? Poprosím maminku, aby mi z ní uvařila kaši, umí ji o moc dobřejší, než máme ve školce.“

To byl konec. Poněkud pubertální andělka obrátila oči v sloup, Mikuláš se zadumaně vzal za své bíle vousy, až mu zůstaly v ruce a čert se nezadržitelně rozchechtal na celé kolo.

„Maminko, proč se ten čertík směje, říkala jsi přece, že se na mě za ty hračky zamračí?“

To už se rozesmála i Stáňa, pohladila Lukáška po hlavě a chtěla ho obejmout, ale ten se jí vysmekl a znovu se obrátil na čerta: „Čertíku, byl bys tak hodný a dal mi ještě jednu bramboru, aby bylo té kaše i pro maminku? Já už ty hračky budu po sobě opravdu uklízet.“

Jeden čertův tázavý pohled, po něm nenápadné maminčino přikývnutí. Zdenda si přičupnul, posadil si Lukáška na koleno a přidržel před ním otevřený pytel: „Vem si jich kolik chceš, Lukášku, ale pár mi tam nech i pro ostatní děti.“

Lukáš čertovi poděkoval, ještě stačil říct způsobné „na shledanou“ a s několika brambory v náručí zmizel v kuchyni dřív, než mu bezvousý Mikuláš stačil nabídnout něco na mlsání.

***

Tato příhoda s Mikulášem, který přišel o vous, s pubertální andělkou a čertem, který vlastně nebyl vůbec čertovský, se stala loni. Letos už Lukášek navzdory svému věku dobře ví, že ve skutečnosti žádní čerti nejsou. Má totiž jednoho doma a nemůže se dočkat, až ještě trochu povyroste a bude moct dělat Zdenedovi doprovod jako malý čertovský učedník.