Kravaťáci a ti druzí

Měl-li bych dělit lidi na takové, kteří se s oblibou oblékají do kváder s kravatovou ozdobou a ty, co tak činí neradi a jedině, když opravdu musí, nekompromisně bych sám sebe zařadil do skupiny těch druhých.

Sáčko s kravatou mě ve žhavém létě příjemně zahřeje a pěkně zapaří. V zimě naproti tomu hezky ochladí, člověk se nemůže pořádně zachumlat jako třeba do huňatého svetru. A hlavně ať už jsem ve svetru či v triku, v kraťasech nebo v džínách, připadám si tak nějak lidštěji a obyčejněji, což mi daleko víc sedí.

Jenomže jak už to v životě chodí, občas se vyskytnou příležitosti, v nichž si tu šlajfku člověk prostě vzít musí. A právě jeden takový den nastal dnes u příležitosti promoce v rodině. Skutečnost, že to pro mě nebude vůbec jednoduché, jsem si uvědomil už ráno při oblékání.

Santík je vychovaný kocour. Tedy abych to upřesnil, možná bude jednou trochu vychovaný, aspoň tak, jak se svobodomyslný kočičák vychovat nechá. A hlavně, až vyroste z puberty. Nicméně už teď dobře ví, že šplhat po lidech nesmí a občas se to snaží i respektovat. Nemáme ho dlouho, a tak dnes ráno uviděl poprvé, jak si jeho dvounožec snaží uvázat tu divnou věc okolo krku. Prostě a jednoduše neodolal, zákaz, nezákaz skočil, šplhal, lovil. Snad mě chtěl svými drápky označkovat pro štěstí, nevím. Rozhodně však vím, že jsem měl kliku, protože u toho nebyla i Rózka, jako správná ségra by jeho podpis na dvounožčí kůži jistě doplnila svým.

Při samotné promoci jsem na nepohodlnost kravaty na čas pozapomněl, ostatně byl jsem na tom stejně jako skoro všichni mužští až na pár džínových výjimek. Atmosféra byla slavnostní a důstojná, v klasických hábitech a čepičkách rektor, prorektor, promotor (zapomněl si motor) a pedel (sednul si na... no radši nic). Hymna česká, evropská a studentská, proslovy, předávání diplomů a děkování. A slib, že absolventi budou svých znalostí využívat pro dobro a pokrok. 

Odlehčení přinesl až závěr, seděl jsem vedle uličky uprostřed a když čerství držitelé diplomů odcházeli, pohledem jsem se střetl s dcerou. Nevíme, jak se to mohlo stát, ale místo zachování důstojných tváří jsme si oba málem uřízli parádní ostudu a vyprskli smíchy.

Od kravaty jsem si s chutí oddychl až doma. Oproti ránu jsem štěstí, kočky spatřovaly nejvyšší prioritu v krmení, takže jsem si ji stačil včas sundat. Vážný zájem o ni projevily až ve chvíli, když putovala do skříně a já měl tisíc chutí jim vyhovět. Prostě jim ji dát na hraní, abych si příště neměl co uvázat do saka. Jenomže jsem se ukázal jako měkkota a bačkora, bál jsem se, že by mi to neprošlo před mou zákonnou dvounožkou.

Teď bych si rád dovolil jednu osobní poznámku, snad mi čtenáři odpustí. Jani, jsi dobrá a máš můj obdiv, sám bych to takhle při zaměstnání asi nedal.

Když se to tak vezme, tak je vlastě úplně jedno, jestli je člověk kravaťák nebo holduje spíš těm trikům a džínám. Hlavně, když jedná jako v tom slibu pro dobro a pokrok bez ohledu na to, jestli má nebo nemá u svého jména nějaký akademický ocásek navíc.