Pojďnapivo

Vítámvás. Nejezchleba. Skočdopole. Rádsetoulal. „Stávkuje ti na klávesnici mezerník? Nebo ses dočista zbláznil a vykřikuješ tu jeden nesmysl za druhým?“ „Ale kdepak, jen si tak trošku hraju se jmény, pojďte si pohrát se mnou.“

Naše košatá mateřština pamatuje i na neobvyklá příjmení, složená z kratičkých oznamovacích nebo rozkazovacích vět. Ta zřejmě leccos naznačují o jejich prvních dávných nositelích.

Dnes po práci jsem vypnul mozek, vytěsnil z něj všechny povinnosti, politiku a jiné nesmysly, a nechal ho jen tak volně bloumat. A on se, potvůrka začal toulat po neobvyklých jménech. Pak přeskočil ke včerejšímu večeru do chvil se sousedem na pivu a vymyslel otázku, jaké by to bylo, kdyby se člověk jmenoval Pojďnapivo?

Představil jsem si, jak se mi konečně podařilo projít dvěma pohovory při snaze získat vytoužené pracovní místo v oboru, který mě fakt zajímá. Teď už je to dobré, zbývá jen přijetí u ředitele a majitele firmy v jedné osobě. Snažím se utěšovat, že snad půjde jen o formalitu, když už jsem prošel jejich přísným personálním. Jenže mi to není moc platné a pěkně se v tom horku v kvádru potím.

„Jan Pokorný, jméno mé, tak trochu to tady mám na povel,“ vítá mě sám velký šéf s úsměvem a s napřaženou pravicí. A povzbudí mě dovětkem: „Tak pojďte dál, pane kolego, dáte si kávu?“

Pokusím se též o úsměv, šéfovu ruku vezmu do své lehce opocené a vykoktám jen: „Dobrý den... Jan... Pojďnapivo.“ Velký boss na moment ztvrdne v rysech, chviličku uvažuje, jestli mě má rovnou vyhodit ze dveří. Pak se mu zableskne v očích, s vidinou půllitru nenápadně polkne naprázdno a odpoví: „Tak jo, kolego, u piva bude tvé přijetí víc neformální. To tykání teda beru, ale příště mě oslovuj Jene, ne Jan. A jak ty se vlastně jmenuješ křestním?“ Mrkne, vezme sako a už mi ukazuje, na kterém růžku tam u nich čepují to nejlepší.

Nebo je šéf pěkný páprda a po tom nepodařeném představení mi sen o pěkném místu rozmetá na cucky hned z první.

Příjmení Pojďnapivo neexistuje nebo já ho aspoň nikde nenašel. Je to tak trochu škoda, člověk by už jeho pouhým vyslovením dával najevo, že není žádný morous. Pozváním na pivo lze přece potěšit své přátele a známé, kolegy v práci a dokonce i manželku. Případně i lidi neznámé. „Dobrý den, Pojďnapivo,“ představíte se právě se přistěhovavšímu sousedovi. Ten se tak trochu strachoval, na kohože ve svém novém bydlišti narazí, a teď je rád, že hned na začátku uslyší takové milé přijetí.

Nebo pozvání na první schůzku se ženou, která se vám líbí. „Dobrý den, mladá paní,“ hlas se lehce zatřese, „já jsem Honza... Pojďnapivo.“ Pokud má holčina trochu smyslu pro humor a jestli ani vy jí nejste úplně lhostejní, tak vám třeba se smíchem opáčí: „Víš, já pivo nepiju, ale jestli chceš, ráda si s tebou skočím na dvojku vínka.“ Nu, pro začátek možná nic moc, ale rozhodně lepší než kdyby se člověk jmenoval Pojďdopostele.

Jakže se ten smyšlený šéf vlastně jmenoval? Pokorný? Když se člověk jmenuje Pokorný, ještě to neznamená, že je zároveň v životě i pokorný. Ale stejně by člověk měl ten život přijímat s určitou pokorou. A s vděkem za to, že žije v zemi, v níž má kolem sebe spoustu milých a bezprostředních přátel a známých. Dokonce i někteří šéfové dovedou být rozumní a též s lidmi neznámými lze u nás leckdy vyjít v dobrém. Já vím, není to zdaleka ideální, leckdo člověka pošle k čertu nebo chce nějak oblafnout. Ale ten úsměv se zaklínadlem „pojď na pivo“ dokáže lámat ledy a dělat zázraky. Žádné zázraky nebeské a nadpřirozené, kdepak, jenom takové docela obyčejně lidské. Umí totiž navazovat nová přátelství a posilovat ta stávající.

Tak tedy, Pojďnapivo. Či vlastně pojď na pivo, v naší zemi se přece vaří to nejlepší. A vezmi s sebou toho, kdo je ti milý a blízký.