Myslel jsem, že tohle je ženská práce

Netušil jsem, že zrovna tohle zůstane na mně, vždycky to tady přece měla na starosti ženská. No ale co mi zbývá, někdo to holt udělat musí.

Se ségrou jsme se doslechli, že před námi to tady měli pod tlapkami Damián s Lindou. Nu a právě ona se věnovala škrábání, říkalo se jí literární kočka. A tak mě napadlo, že by to teď po ní měl někdo převzít. Tedy někdo, pochopitelně Rózka, je přece taky ženská, i když maličká. Jenže ona se k tomu vůbec nemá, tak to zůstalo na mně. Pokusím se tedy naškrábat pár řádků o tom, jak jsme se nastěhovali. Buďte však shovívaví, dělám to úplně poprvé.

Byl pátek večer a začalo pršet. Cestou od tety se strejdou jsme si trochu zazpívali v přepravce, aby nám to hezky ubíhalo. Kdybychom jen tušili, co nás čeká, asi bychom raději drželi tlamičky. Vysadili nás v úplně cizím domečku u dvounožců, které jsme prakticky neznali. Jen se s námi krátce rozloučili a nechali nás napospas těm novým.

„Rózko, za mnou,“ mňouknul jsem na ségru, „přece se jen tak nedáme. Napřed to tady důkladně prozkoumáme a pak si ty dva vezmeme na povel.“ Rózka se trochu bála, to víte, holka, není tak odvážná jako já. Napřed to vypadalo slibně, začali jsme si odpočítávat na tlapkách. Jídlo, dobrý. Píseček, v pohodě. Škrabadlo, OK. Tedy abyste rozuměli, dobré znamená prakticky stejné, nač jsme byli zvyklí.

Pak na nás vybalili různé hračky, míčky, umělé myšky a jiné nesmysly, jakože bychom je měli honit. No bezva, to my rádi, fajn, až na pár drobností. Strašně jim tady klouže podlaha, no mňoukněte sami, kdo má pak vybírat zatáčky. A mají tu hrozně nešikovné skříně se škvírkami dole, do nichž nám ty hračky utíkají. Mávneš tlapkou a je to pryč. Než abychom si na dvounožcích věčně domňoukávali jejich vytahování, šli jsme na to od lesa. Prostě jsme je donutili k tomu, aby do těch mezírek nacpali molitan.

Což o to, první dva dny se o nás starali jako správní lokajové, věčně nám běhali za ocásky, jestli jako něco nepotřebujeme. Bláhově jsme si mysleli, že to tak bude pořád, ale přepočítali jsme se. Přišlo pondělí, ráno nás jen rychle nakrmili, chviličku si s námi hráli a zmizeli na celý den. Až do podvečera jsme si museli vystačit sami dva, ještěže jsme na sebe zvyklí. 

Nahoře v jednom pokojíku jsme objevili nějakou velkou kytku v obrovském květináči a začali jsme si krátit čas zahradničením. No, museli jsme, když nás ti naši noví dvounožci ještě nechtějí pouštět ven, že bychom se prý ztratili. To je mi tedy nápad. Ale abych to nezamňoukal, hlínu z květináče jsme pěkně vyházeli na zem. Samozřejmě opatrně, aby se nám nerozpadly hrudky a my si měli s čím hrát, co packami zahnat pod postel.

Ale abych byl spravedlivý, večer se nám dvounožci snažili všechno vynahradit, až jsme z nich nakonec byli celí utahaní. Museli jsme je tedy poslat spát, abychom měli pokoj. A dneska to bylo stejné, zas byli celý den pryč, říkali něco o lovení. No nevím, nevím, nevšimli jsme si, že by domu přitáhli nějaké myši nebo něco podobného. Tohle budeme muset ještě pořádně prozkoumat a zjistit, jestli si nevymýšlejí.

Tak jsme si s Rózkou nakonec mňoukli, že to tady přece jen zkusíme. Dvounožce si pořádně vychováme, je vidět, že už delší čas neměli žádné kočky a dost zlenivěli. A také je odnaučíme ty věčné nepříjemné zákazy, třeba jako že nesmíme na kuchyňskou linku. Vždyť stejně jim to není nic platné, když tu nejsou, zrovna dneska dopoledne jsem si na ní parádně zdřímnul.

„Tak co, Rózko, berem to tady?“

„Ale jo, Santí, berem. O té ženské práci jsi to však škrábat nemusel. Stačilo mňouknout a udělala bych to sama.“