Chybovat je lidské aneb školní rok zase začíná

Je to tak týden, možná o trošku víc, co jsem zde na blogu náhodou narazil na článek, v němž se to gramatickými chybami jen hemžilo.

Téma bylo vcelku vlažné, nějaké povídání o Romech, ale to je v tuto chvíli celkem jedno. Autor, vlastně autorka buď byla s češtinou na válečné noze nebo to psala pod vlivem čerstvého zážitku v takovém rozčilení, že si s nějakými „i“ či „y“ nedělala servítky. Však to také v diskusi od několika přísných čtenářů pořádně schytala. Též mě napadlo hodit si po ní svým kamenem, ale pak jsem se zarazil: „Zadrž, chlapče. Zadrž a zameť si před vlastním prahem.“

Vypotím nějaký článek, nelíbí se mi, a tak ho třikrát předělám. Jinak postavím věty a z původních konstrukcí mi tam zbydou koncovky, které zapomenu změnit. K tomu tam nasekám hrst překlepů. A kdyby jen překlepů, mnohdy i klasických pravověrných chyb. Takové čárky ve větách jsou mojí extra specialitou, určitě i tady mi jich někde pár chybí, jinde zas pro změnu přebývá.

Když to mám pěkně učesané, můžu to po sobě číst třeba desetkrát a i při sebedůkladnějším zkoumání mikroskopem mi tam pár chyb zbyde. Vím to o sobě, a tak často používám domácí pojistku. Tou pojistkou je má drahá polovice, ukecám ji, aby mi na to koukla. „Co je to kontumace zeleniny?“ Vypálí otázku a já chvíli bádám, cože jsem to vlastně chtěl říct. Jakože se domluvil mančaft celerů s mančaftem mrkví, že si to rozdají ve fotbálku, ale mrkve se nedostavily a celery tak získaly kontumační vítězství? To asi těžko, spíš jsem měl původně na mysli prachobyčejnou a nudnou konzumaci.

Pak mě ještě upozorní, že ve slově víkend není předpona „vy-“ „vý-“ a abych si teda ten ypsilon strčil za klobouk, načež mi článek odkývne. To její špičkování si docela užívám, neb dobře vím, že až mě požádá o protislužbu, oplatím ji stejnou mincí.

Článek je tedy zkontrolovaný čtyřma očima a já ho s klidným svědomím vypustím do světa. Poté najedu na metodu „jiného úhlu pohledu.“ Ruče se chopím mobilu a přečtu si ho tam. Ouha, ajajaj, zase koukám jak vejr, tuhle mi záměna slova „tušit“ za „rušit“ udělala z věty parádní blbost.

To máte stejné jako s hledáním hub, zejména maličkých hříbků s hnědou hlavičkou. Můžete tím kouskem lesa projít tam a zpátky, pro jistotu si to dát ještě jednou a stejně tam po vás něco zbyde. Pak se tam těsně po vás vypraví vaše drahá, vrátí se s úšklebkem: „Na cos to při tom hledání vlastně myslel?“ A přinese půlku košíku.

Ale abych to nezamluvil, další gurmánskou lahůdkou jsou komentáře, zejména ty psané na mobilu. Člověk je po sobě nemůže opravit, co jednou odpálí, to nedokáže vrátit ani dvěma páry koní. A tak pak následují různé omluvy za palec dolů místo nahoru, prostě komentáře vlastních komentářů. Však je to pochopitelné, představte si třeba chlapáka s prsty jako malé lopatky na uhlí, jak se trefuje do bleších písmenek na virtuální klávesnici dotykového displeje.

Dlužno přiznat, že jsem se nakonec té dámě, jíž se to v článku hemžilo chybami jako blechami v kožichu psího bezdomovce, v duchu omluvil. Co já si mám co na ni vyskakovat, když bych se sám začasto druhý den ráno po stovkách přečtení nějakého svého paskvilu nejraději hanbou propadnul.

Nicméně berme blogové psaní s humorem a sami sebe s nadhledem. Vždyť vlastně o nic nejde, maximálně si uděláme trochu z ostudy kabát, no a co, aspoň nám nebude zima. Začíná nový školní rok a naše ratolesti to oproti nám budou mít složitější. Podobně jako my dospělí švihnou do slohu výkend, nechají kontumačně vyhrát celer a na závěr napíšou, že Maková panenka neměla nejmenší rušení, kde zrovna lítá motýl Emanuel. A dostanou kuli. Tedy přesněji řečeno bajli, neboli pěkně vykrouženou sardel. A k ní pak jako prémii doma od rodičů parádní kartáč: „Že tys při tom psaní zas myslel na ten svůj pitomej fotbal!“ Jó, kdyby fotbal, ještě by to nebylo tak zlý, dnes se spíš myšlenkami utíká k Pokémonům a podobným náhražkám reality.

Tak bych měl pomalu skončit, abych nenudil. Co napsat na závěr? Každopádně bych chtěl těm našim školákům popřát co nejmíň chyb a sardelí a co nejvíc bičů neboli jednic či jak se jim dneska říká. Vždyť to tady jednou celé převezmou po nás, tak ať pořádně trénují. Ony ty chyby v diktátech a ve slozích jsou vlastně docela bezvýznamné proti životním chybám a omylům, které si člověk nadělá, až na něj padne tíha odpovědnosti.

PS: Prosím o prominutí chyb ve článku, které tam po mně jako vždy zůstaly navzdory veškerému snažení.