Byla jednou jedna vesnice v horách či v údolí

Jmenovala se Horní Dolní. Byla na sebe tuze hrdá a měla dokonce svůj vlastní plátek. Ten kdysi býval nezávislý a objevovala se v něm nemístná kritika místních poměrů. Ale pak se jej ujala radnice a všechno začalo být krásné.

Horní Dolní měla to štěstí, že se rozkládala poblíž velkého města. A jak už to u takových vesnic bývá, v posledních létech zažívala stavební boom, z města se do ní stěhovala spousta nových obyvatel. Developeři se předháněli v nabídkách, na horním i na dolním konci Horní Dolní vyrostly nové satelity. To bylo něco pro místní plátek. Pro hornodolňácký Hlasatel či Zpravodaj nebo jak se vlastně jmenoval. Oslavnými články s obrázky vzorně uklizených stavenišť, nových domků i rozjásaných přistěhovavších se obyvatel se to v něm jen hemžilo.

Nevděční Horňáci si zničehonic začali stěžovat, že místní rozvody pitné vody přestaly stačit zvýšené spotřebě a že jsou v odběrových špičkách na suchu. Jakpak by také ne, tvrdili tito zlí jazykové, když radnice současně s novou zástavbou nezajistila včasné zvětšení vodovodních rour.

Radní se v čele se starostou hluboce zamysleli a hle, rázem se v jejich plátku objevilo zdůvodnění: „Že vám tam občas nahoře neteče voda? To přece není naše chyba, problém je ve vás. Příliš s ní plýtváte, dokonce zaléváte své zahrádky a sprchujete se ostošest i dvakrát denně, no, kdo to kdy slyšel. Ale abyste neřekli, že na vás kašleme, tak vám ty rozvody časem necháme posílit.“ A potichu jenom tak mezi sebou dodávali: „Snad někdy, možná.“

Hornodolňáčtí radní šli s dobou i se zákonem a v horní i v dolní části rozmístili barevné kontejnery na tříděný odpad. Například až nahoru dva modré na papír a dva žluté na plast. A aby to nebylo všude stejné, tak úplně dolů jeden modrý na papír a tři žluté na plast. Jenomže představte si, jakého strašného nevděku se jednoho krásného dne dočkali. Pár Dolňáků, nechutných kverulantů si všimlo, že tři žluté bývají zbytečně prázdné a jediný modrý nestačí. Přetéká různými kartony a reklamními letáky, vedle něj se týden co týden tvoří bordel. Všechno to sepsali na papír a dokonce byli tak drzí, že navrhli řešení, vyměnit jeden žlutý za modrý, jako to mají nahoře.

Moudří radní byli v šoku: „My se tu v potu tváře snažíme o blaho našich občanů a vy na nás s takovou bandurskou. Abyste věděli, nevděčníci, radši si zameťte před vlastním prahem. Jste nepořádní a ten bordel okolo kontejnerů si děláte sami. Úhledně skládejte kartóny, pak budete mít místa určitě dost. A dovedete si vůbec představit, kolik byste museli platit navíc, kdybychom nechali přidat další kontejner? A vůbec, když vám to nestačí, nastartuje si svoje auta a vozte to na sběrný dvůr. Cože, někteří z vás jsou staří a už nemají řidičák? Tak ať si pořídí dvoukolák.“

Radní se dobře starali o ves, nechali rozšířit školu i školku, aby bylo dost místa pro nově narozené občánky a aby mohli dojíždět i přespolní. Někdy do prozatím neurčeného budoucna si vytkli za cíl vyjednat s dopravním podnikem posílení spojů s okolím. Poplácali se po ramenou a byli nadmíru spokojení sami se sebou.

Ani na léto nezapomněli, zařídili provoz příměstského tábora. Vlastně přívesnického. Každý den pěkně od osmi do čtyř si do něj zaměstnaní občané umístí dítka, aby mohli za svou prací. Ráno taťka přivede a odpoledne mamka vyzvedne. Nebo obráceně, pracovní doba bude pokrytá i s cestou do města. A kdyby to náhodou někdo nestíhal, máme tu pro vás i letní hlídání po čtvrté hodině. Je sice o něco dražší, ale co byste chtěli, vždyť je to nadstandard.

V Horní Dolní se strhlo povstání matek samoživitelek, neslo se v duchu hesla: „Jak to mohu od osmi do čtyř proboha stihnout, když makám, abych nás sama uživila i s hypotékou a na ten hlídací nadstandard prostě nemám.“ Nicméně radní už byli zkušení, nenechali se vyvést z klidu a problém smetli s rozvahou sobě vlastní: „Copak je to naše starost, že si ty dámy nedokázaly udržet manželství?“

Vrchnost Horní Dolní si spokojeně žije a bude žít dál. Z voleb si starosti nedělá, v pohodě přečkala už několikeré. Jednou vyhrálo Sdružení pro Horní Dolní, podruhé Spolek Hornodolňáků a potřetí Hornodolňáčtí nezávislí. Vítězi se s poraženými vždy dokázali a též napříště dokáží domluvit, a koalice s opozicí povede dál společnou rukou Horní Dolní k světlejším zítřkům.

Avšak navzdory všem nesnázím se lidem v Horní Dolní žije celkem fajn. Pokud se někdo s někým rozhádá, časem se s ním uprostřed vesnice v hospodě na rynku u půllitru dobrého piva z místního pivovaru zase nějak srovná. Však tam občas zajdou i radní či starosta a nad tím zlatavým mokem se vše hned snáze řeší. Jako ostatně snad všude v té naší maličké krásné zemi.

PS: Pokud by někomu z vás připadalo, že článek něčím nápadně připomíná život ve vašem bydlišti, pak jde o podobnost čistě náhodnou. Horní Dolní je totiž obcí smyšlenou, kterou na mapě nenaleznete ani při sebedůkladnějším hledání.