Mrtvý a živá

Objevil ji spíš náhodou. Vracel se jednoho lednového odpoledne z procházky po pražské Štvanici. Zdvihl se vítr, přituhlo a začalo sněžit. Zima mu zalezla za nehty, potřeboval se trochu ohřát a zapadl do malé karlínské pekárničky.

„Dobrý den, čím vám mohu posloužit?“ Zpoza pultu vyplula drobná ženuška. Sedl si k malému stolku tak, aby na ni dobře viděl, usrkával horkého turka, přikusoval mramorovou bábovku. Pozvolna tál. Po těle i uvnitř v duši. Pozoroval ji jen po očku, aby nebyl nápadný. Připadala mu jako obrázek, ze kterého sálá hřejivý klid, podobně jako z maleb starých mistrů.

Zanedlouho už dokázal odhadnout, kdy bude mít službu a téměř každý takový ten se tam aspoň na chvilku stavil. Vybíral si dobu, kdy tam nebývalo moc lidí, chvilku poseděl u své kávy a zákusku, tajně ji hladil očima a pak zase šel. Aniž to věděla, byla mu terapeutkou, pouhou svou přítomností mu dávala postupně zapomenout na ten divoký a bolestný rozchod s Martou.

***

„Pročpak se tu dnes neobjevil můj tajný talisman pro štěstí?“ Tázala se v duchu sama sebe, pokud někdy náhodou nepřišel. Nebyla slepá a dobře věděla, že se na ni od svého kafe a zákusku pokaždé dívá. Nebyl to pohled lovce, číhajícího na kořist, ba ani tonoucího, který prosí očima o pomoc. Cítila z jeho očí jemnost a sílu, která ji instinktivně přitahovala. Tajně si představovala, jak se mu cele poddává v náručí.

Moc spolu nemluvili, jen pozdrav, běžné objednání, pár slov při placení a pak už jen rozloučení. Co nedokázala vyslovit jejich ústa, to obstaraly dva páry očí, podvědomá gesta a letmé jakoby náhodné dotyky. Někdy zůstala její ruka v jeho dlani při placení o zlomek vteřiny déle, jindy se jejich prsty na moment náhodně propletly, když jí podával prázdný šálek.

I její duše začala pozvolna tát. Zima přešla v jaro a ona si náhle uvědomila, že už není tak zoufalá, jako když jí Roman opustil pár dní před Vánocemi. Postupně zapomínala na ten jeho „skvělý“ předčasný dárek, který ji v samotě Štědrého večera téměř dohnal k nejkrajnějšímu řešení.

V den, kdy před pekárnou rozkvetla sakura, se dost opozdil. Dorazil až chvilku před zavírací. Kávu se snažil vypít rychle, aby ji nezdržoval, až při tom spěchu upustil šálek na zem. Pomáhal jí s úklidem a když mu při uklouznutí na vlhké podlaze přistála v rukou, přišlo nevyhnutelné. Maličká místnůstka za pekárnou se stala svědkem přívalu nahromaděných vět a vodopádu milování.

***

Opět se blížily Vánoce a ti dva byli šťastní. Bydleli v jeho garsonce ve Vysočanech a spřádali společné plány do budoucnosti. Vezmou si hypotéku a koupí domek se zahrádkou blízko za Prahou. Najdou si místo kousíček od lesa, poblíž by mohl být rybník. Na zahrádce si budou děti hrát, když budou maličké, k rybníku a do lesa budou vyrážet, až trochu povyrostou.

Často trávili večery tak, jak byli zvyklí z pekárny. On ji tiše a jakoby nenápadně pozoroval a ona se koupala v průzračné rose jeho pohledů.

***

Kola jejího osudu se v hrůzné nahotě vrátila o rok zpět, i on ji pár dní před Vánocemi opustil. Těšila se na jeho příchod domů, aby se s ním podělala o radost z potvrzeného těhotenství. Nedočkala se. Pak jí najednou zazvonil telefon...

Cestou z práce pospíchal. Opozdil se, když jí vybíral zásnubní prstýnek k Vánocům. Hrozně spěchal, už, už chtěl být s ní. Na Florenci přebíhal ulici před tramvají. Byl si jist, že to stihne, avšak zradilo ho náledí. Nebylo pomoci.

Její zoufalství bylo zpět a s ním i temné myšlenky na smrt. Brzy ráno o Štědrém dni tiše sestoupila na konec prázdného nástupiště metra. Vyhlížela světla přijíždějící soupravy a věřila, že ta ji vysvobodí z temnot jejího života. Za zatáčkou se objevil slabý jas, jako když svítá. Přestala dýchat, sbírala odhodlání...

„Stůj, to nesmíš,“ před jejím vnitřním zrakem se zjevily jeho oči, v mysli jí zazněl jeho hlas. Tak pevný, jaké bývalo jeho náručí. Zaváhala, byla nalomená. „Ve jménu naší lásky a našeho dítěte zadrž, jsem tu s tebou.“ Zněl tak rozhodně, jako když jí pomáhal řešit nějaký problém, s nímž si sama nevěděla rady. Ustoupila o krok zpět. Vyšla dvě slunce reflektorů a souprava s rachotem zastavila. „Budu tu na tebe čekat do doby, než se čas tvého osudu naplní.“

***

Dodnes neví, jestli ji tehdy strhl zpět zbytek pudu sebezáchovy její zmučené mysli nebo jestli k ní v poslední chvíli promluvila jeho duše. Na tuto otázku ji nekážou odpovědět ani hluboké očí jejich syna. Dnes už je dospělý a občas se na ni podívá úplně stejně, jako na ni kdysi hledíval on.