Mezi kočičí šlechtou

Někdo má slabost pro opačné pohlaví, jiný holduje autům či módě, další je sportovec každým coulem. Já jsem v tomto směru tak trochu ujetý, prostě mě žádná kočka nenechává chladným.

A tak jsem v pátek odpoledne sbalil svou zákonnou a vypravil se s ní do Plzně, abychom se v sobotu dopoledne odebrali na kočičí kongres. Tedy přesněji řečeno na mezinárodní výstavu ušlechtilých koček.

Kočka plemene Sphynx. Je chudinka téměř bezsrstá. Chudinka říkám úmyslně, protože je názorným příkladem lidské sobeckosti. Bez ohledu na její vlastní potřeby byla vyšlechtěná tak, aby byla méně alergenní a mohli ji mít i lidé, kteří trpí těmito problémy. Nicméně tahle má zřejmě štěstí, lze to vyčíst z výrazu těch dvou na obrázku.

Není bez zajímavosti, jaká tito krasavci a krasavice dostávají zvláštní jména. U některých jsem se pokusil o překlad. Pokud jsem se moc netrefil, tak se jim omlouvám.

Následují tři obrázky nádherného plemene Mainská mývalí. Z rodiny domácích koček jsou snad největší, kocouři mohou vážit i víc něž jedenáct kilogramů, kočky bývají drobnější, tak do sedmi. Dovedou být velmi přítulné a mazlivé, milují svůj dvounohý personál.

Kočka, která se pyšní jménem „Fire Down Below Feline Fantasy.“ Ohnivá cesta kočičí fantazií. Nebo snad Fantastická kočičí cesta ohněm? Fantazii se zkrátka meze nekladou.

Pan kocour „Rocky z Matrixu.“ Zřejmě flegmatik každým chlupem.

„Her Majesty Charlot Sudden Blazing“ Její veličenstvo Charlota nečekaně spalující. Dost trefné.

Norský lesní Kocour zkráceně „Hansen.“ Zdá se, že ho ten zdejší šrumec vůbec nezajímá a dává nám to jasně najevo. Být na jeho místě, taky bych radši do lesa.

Britský krátkosrstý kocour „Gabrio Tullio Vom Wernerwald.“ Nevím, jestli to Tullio znamená, že je přítulný, ale každopádně je pěkně upovídaný. Moudré knihy doporučují britské kočky především těm lidem, kteří si přejí mít poklidného člena rodiny a dobrého kamaráda pro své děti.

Sošná Thajská kočka „A Blueberry Eyes“ Borůvkové oči. Zdá se mi smutná nebo zadumaná. O čempak asi přemýšlí? Asi to bude něco vážného, protože tyto kočky jsou prý velmi inteligentní, komunikativní a přátelské. Říká se, že společnost člověka často upřednostňují před společností jiných koček.

Nedílnou součástí takových výstav je posuzování účastníků odbornou porotou. Tedy v očích mnohých koček spíš zbytečné producírování a okukování. Některé to řeší nezájmem...

...další pak zvědavostí či přísnou kontrolou: „Hele, ukaž, co to tam o mně vlastně škrábeš?“

Závěrem bych se ještě rád vrátil k Mainským mývalím, tentokrát pro změnu ke dvěma koťatům. Vlevo kočička Xsara a vpravo kocourek Xantana. Výstavy se sice neúčastnila, ale nedávno jsem zaslechl, jak si mezi sebou cosi mňoukají. Neodolal jsem a pokusil se o překlad.

„Ty Xsarko, na tom obrázku ti chybí štětičky na uších.“

„Vím, ale nemůžu za to, stěžuj si fotografovi. A vůbec, nemňoukej mi Xarko, budu mít druhé jméno. Rozálie. Můžeš mě oslovovat Rozálko nebo Rózí. A ty, jestli to nevíš, budeš Santana jako ten slavný dvounohý zpěvák.“

„Zpěvák? Tak to abych začal trénovat melodické mňoukání. A jak to vůbec víš?“

„Něco jsem zaslechla od naší dvounohé tety. A taky, Santí, představ si, že se prý budeme stěhovat.“

„Fakt? Kdy a kam?“

„Víš, bráško, my nebudeme chovní, máme být mazlíci. Jsem tomu ráda, aspoň se nebudeme muset tahat po výstavách a hlavně nám nebudou nutit partnery bez ohledu na to, zda se nám líbí nebo nelíbí. Kdy, to přesně nevím, dvounožčí kalendář ještě moc neznám. Ale snad někdy v době, až bude noc stejně dlouhá jako den, možná o myší ocásek dřív. Mňouká se, že k nějakým neznámým dvounožcům, které budeme mít jenom pro sebe.“

„Rózí, tak to jsem fakt zvědavý. To si piš, že si z nich vychováme pořádný a pilný personál. Jsem rád, že na to budeme dva. Nevíš, jestli už dřív sloužili nějakým kočkám?“

„Nejsem si jistá, Santí, tohle jsem naší tetě moc nerozuměla. Ale snad ano, prý jich měli víc.“

„Nu, uvidíme, ségro, však my už si je doladíme. Hlavně, že zůstaneme spolu.“