Já toho parchanta živit nebudu

Zpočátku měli Tomáš a Marta oči jen jeden pro druhého. „Máme kliku, nastěhuješ se ke mně do bytu, který jsem zdědil po babičce a nebudeme si muset shánět žádné drahé bydlení.“ Martě sice trochu vadilo, že na něm bude v tomhle úplně závislá, ale byla zamilovaná, tak to moc neřešila. „Já nám tu udělám hnízdečko lásky,“ vrhla se mu do náručí, jakmile se definitivně zabouchly dveře za stěhováky. „A do roka budeme mít miminko,“ dodal s rozzářenýma očima Tom, odnesl si ji do ložnice, aby neztráceli čas a mohli s tou krásnou prací hned začít.

Jenomže těhotenství ne a ne přijít. Marta absolvovala kdejaké vyšetření, aby se nakonec ukázalo, že je naprosto v pořádku. „Miláčku, nerada ti to říkám,“ vzala ho za obě ruce, „vím, že na tohle jste vy chlapi hákliví, ale měl by ses též nechat otestovat.“ „Já?“ Zaprotestoval, „snad si proboha nemyslíš, že by chyba mohla být na mé straně?“ Matru to stálo hodně přemlouvání, ale nakonec Toma přesvědčila a on se s obrovským sebezapřením vypravil k doktorovi. Vlastně k doktorce, o to hůř se tam cítil.

„Tak já jsem kapoun, moje spermie jsou k ničemu a prý je to neléčitelné.“ Svěřil se jí celý nešťastný, jako by se mu zhroutil svět. Konejšila ho jako malého kluka. Když se po pár dnech trochu uklidnil, usmažila telecí řízky, jeho nejoblíbenější. A pak opatrně začala, hezky pomaličku, aby mu to nezhoršovala: „Víš, lásko, jestli bys s tím souhlasil, mohli bychom využít metodu AID.“ Seděla mu na klíně, hladila ho po tváři, „co myslíš?“

„Jakože zmražené spermie od anonymního dárce?“ Zamyslel se a neodpovídal. Po chvilce pokračovala: „Je to lepší než adopce, nech si tu možnost projít hlavou. Probereme to spolu a když budeš souhlasit, obrátíme se na Jardovu maminku.“

Jarda byl Martin dávný spolužák a kamarád. Takový ten typ kluka, co by o ni moc stál, ale k němuž ona kromě toho kamarádství nic víc necítí. A tak zůstával v jejím životě stát opodál se skrytou nadějí „co kdyby jednou.“ Jeho maminka byla zdravotní sestra v porodnici.

***

„S Tomíkem zůstanu doma já, vezmu si rodičovskou dovolenou.“ Trval je svém Tom, když se jejich syn narodil. „Náš syn,“ na tuhle myšlenku si nedokázal zvyknout. Myslel si, že když s ním bude doma on, vyváží tím fakt, že není jeho pravým otcem. Snažil se ho mít rád, ale to pravé tatínkovské štěstí se nedostavilo. Radost nad každičkým maličkým synkovým miminkovským pokrokem si jen namlouval, nebyla skutečná. Stačilo si vzpomenout na slovo „syn“ a hned ho jako žhavou jehlou bodla myšlenka „ale ne můj.“

Postupně zjišťoval, že začíná být na Tomíka alergický a tím víc se snažil, aby tomu tak nebylo, aby ho vnímal jako každý normální chlap. A čím víc se snažil, tím svou averzi vůči malému prohluboval. Ocitl se v začarovaném kruhu. Hlavou mu táhly vzdušné zámky: „Měli jsme se raději přece jen rozhodnout pro adopci, byli bychom na tom s Martou stejně a všechno by bylo zůstalo krásné.“

Marta to na Tomovi poznala a byla z toho smutná. Chtěla mu nějak pomoci, párkrát se pokusila s ním o tom promluvit, ale pokaždé ji odbyl slovy, že nevidí žádný problém. Horší bylo, že i ten maličký to nějak vycítil, Tomovi hodně plakal a vztekal se, ale když se mu začala věnovat Marta, uklidnil se a zazářil štěstím.

Marta v hodinách mezi prací a spánkem, spánkem a prací věnovala všechen čas svému synkovi. Chtěla si ho jako správná máma užít a byla šťastná, jak v její přítomnosti rozkvétá. Napadlo ji, že by si s Tomem měla tu rodičovskou vyměnit, ale sotva se o tom zmínila, dostalo se jí jen hraného ujišťování, že je to zbytečné. Na manžela jí tudíž moc času nezbývalo, což Tomovy pocity ještě zhoršovalo.

***

Časem přišlo nevyhnutelné. Spouštěcí mechanizmus krize byl nenápadný, vypravili se na návštěvu k Martiným rodičům, potkali se tam Jardou a jeho maminkou. Tom byl tmavý typ chlapa, Jarda světlý blonďáček a malý Tomík mu byl v tomhle podobný.

Návštěvu Tom ještě ustál, ale jakmile se vrátili domů, celé to v něm najednou bouchlo. Zavířilo se v hlubině jeho mysli, všechna ta nahromaděná přetvářka se vyvalila zdola a ukázala se pravda holá: „Bůhví s kým toho zmetka máš, seber se a vypadni s ním z mýho bytu. Běž si za tím, kdo ti ho udělal, moc bych se nedivil, kdybys ho měla s Jardou.“ Vztek se smísil s beznadějí z vlastního selhání, Tom popadl z police skleněnou sošku kohouta a vší silou ji mrštil do kouta. Energie se vybila, přišel zlom, Tom se zhroutil do křesla, svěsil hlavu mezi dlaně a rozbrečel se.

Marta zůstala jako opařená. Když opadlo zděšení, uvědomila si, že vlastně ani není moc překvapená, podvědomě něco takového čekala. „Co teď?“ Zklidnila se. Chvilku počkala a pak se k němu odvážila přiblížit, lehce se dotkla jeho ruky. Podruhé už nevystartoval, jen se odtáhl a smutně na ni pohlédl uslzenýma očima: „Promiň... Tohle se nedá odpustit, viď?“ Jeho slova byla spíš konstatováním než otázkou.

„Odejdu,“ pravila, „ale zatím jen na pár dní. Miluji tě, ale jestli chceme zkusit zůstat spolu, musíme se změnit. Dokázal bys nás brát jako ženu s dítětem a nesnažit se vžít do role, že je tvoje? Podobně, jako to dělají muži, kteří nějaké dítě vyžení? Vrátit se do práce, mě nechat doma s ním a pomalu, postupně si k malému znovu hledat cestu, tentokrát tu pravou?“

Na chvilku přestala mluvit, všimla si, že jí visí očima na rtech. Pokračovala věcným vlídným tónem: „Tome, já vím, nebylo by to lehké ani pro jednoho z nás. Jedním si buď jistý, Tomíkův biologický otec je skutečně neznámý.“ Lehce přikývl. Pokračovala dál: „Teď odejdu k rodičům, s touhle možností se musíš poprat sám. Zavolej, budu čekat.“ Pohladila ho, tentokrát se neodtáhl. Sbalila dítě a pár nejnutnějších věcí, tiše odešla.

***

Uběhly tři dny, během nichž probíral svůj život odshora dolů stále dokola. Tisíckrát vynadal sám sobě, hledal jiskřičky plamínků v hromadě popela svého dosavadního bytí. Nakonec dospěl k rozhodnutí.

Třetího dne k večeru Martě zazvonil telefon: „Tak kde jste, rodino? Čekám tu na vás.“