Na úřadě, na úřadě, tam si člověk užije

25. 07. 2016 20:08:40
Když uplynulo deset let od našeho přestěhování na venkov, ozvalo se mé lepší já: „Měl by sis taky jednou zahrát na pořádného. Sice budeš možná za Hujera, ale zaběhni na úřad tu občanku si vyměň včas.“

I odebral jsem se jednoho všedního odpoledne na malou pobočku úřadu, která ač sídlí v centru Prahy, obhospodařuje nás mimopražské. „Občanské a řidičské průkazy 4. patro,“ hlásala cedulka na dveřích v průjezdu hned vedle moderně vyhlížejícího výtahu. „Ten musel stát nejmíň milion,“ napadlo mě a nadějeplně jsem stiskl přivolávací tlačítko. Kabinka přišuměla, dveře se otevřely a stroj ke mně promluvil příjemným ženským hlasem: „Přízemí.“

„Aha, tak ne výtah, ale paní výtahová,“ hned jsem měl lepší náladu. To víte, konverzaci s dámami mám rád, i když, pravda, preferuji ty skutečné. Zmáčkl jsem čtyřku, chvíli čekal a nic. Stiskl jsem tedy takové ty dva trojúhelníčky k sobě v naději, že se konečně začne něco dít. A taky začalo. Vnitřní dveře se hlučně zacukaly, popojely asi deset centimetrů a pak se znovu otevřely. „Jsem to ale trouba, překážím jim s taškou přes rameno.“ Couvl jsem, ale celý proces se navlas stejně opakoval. Jó, holt ty unijní normy jsou vymakané. Když něco vadí dveřím v pohybu, raději to zavírání vzdají, aby někoho neskříply. A nic na tom nezmění ani fakt, že zrovna tyhle nejspíš vinou odfláknutého namontování vadí jen samy sobě. No nic, chození do schodů je prý zdravé.

Nahoře jsem si vystál dlouhou jednočlennou frontu, ono totiž součástí žádosti o občanku je i focení. Dáma přede mnou zřejmě toužila být na tom obrázku za modelku. Ale nestěžuju si, o zábavu bylo postaráno. Šikmo okolo jejího ucha jsem tiše očima komunikoval s úřednicí za přepážkou. Tedy s paní Renátou, jak jsem si všiml z cedulky na ňadru. Vzala to sportovně jako já a při každém přišminkování či dotvarování účesu žadatelky na mě nenápadně mrkla. A já ji to sice maličko rezignované, ale hlavně pobavené mrknutí tajně vracel.

„Tohle fakt nejde, zkuste se, prosím vás, aspoň chvilku nesmát. Na občanském průkazu musíte vypadat vážně.“ Snažila se mě paní Renáta kárat poté, co konečně došlo i na mé focení. Jenomže chtějte si zachovat vážnou tvář, když vás o to žádá někdo, komu samotnému od potlačovaného smíchu cuká v koutcích. No nic, když už s tím svým kukučem nic nenadělám, tak troška úsměvu neuškodí.

Po čtrnácti dnech jsem se tam dostavil podruhé, za přepážkou seděl nějaký mladík a vše se odehrálo ve vážnosti, která tak důležitému místu náleží. „Ta kartička je skoro stejná jako řidičák,“ říkal jsem si cestou domů, „musíš si je pořádně prohlédnout, aby sis je nepletl.“ Doma jsem se uklidnil: „Na občance vypadáš jako sysel a na tom starém řidičáku jako jezevec, to nespleteš.“

Ale cože to vlastně říkám? „Na starém řidičáku?“ A co je tohle za divné datum v kolonce 4b? Nebudu zapírat, stejně by mi to nebylo nic platné. Prostě jsem tam na tom úřadě úplně zapomněl, že tyhle moderní řidičáky jsou též časově omezené, že tam kvůli tomu musím ještě jednou a že už to asi nestihnu. Začal jsem dumat jaká je asi pokuta za jízdu s propadlým řidičákem a jestli by mi ji nemohli odpustit, když bych už měl zažádáno o nový.

„Heuréka, paní výtahová už konečně jezdí.“ Tiché zavření dveří a cestu vzhůru bez námahy mi možná uchystal osud jako maličké odškodné za tu zapomnětlivost. Úřednice za přepážkou tentokrát se silnými brýlemi a s ňaderní cedulkou Věra pohlédla na moje papíry. Vážně pokývala hlavou: „Jdete pozdě, tohle nemůžeme stihnout.“ Péče té dámy mě překvapila, čekal bych, že na úřadech nedovtipnost občanů neřeší. Cosi jsem se chystal zablekotat, ale v tu chvíli se z útrob přepážky vynořila Renáta od občanek a snažila se něco najít v šanonech ve skříni za Věrou. Jak jsem tak dumal, co říct, nejspíš jsem Renátu pobavil přiblblým úsměvem, okrášleným pootevřenými ústy.

Směšně se culící sysel s pootevřenou tlamičkou, to se asi hned tak nevidí, a tak si paní Renáta na mě vzpomněla. „Jé, dobrý den, vám se tu u nás nějak líbí.“ Veselým zažertováním se jí podařilo odvát mé rozpaky a já se dokonce zmohl na normální pozdravení. Renáta našla svůj šanon a odspěchala za prací, Věra na moment ztvrdla v rysech.

Překvapeně pohlédla přes obroučky svých brýlí nejprve na mě a hned poté na vzdalující se pozadí své kolegyně. Její otázka, zda se známe, zůstala nevyslovená. Zamyslela se, pronesla „hm, hm, víte co? Řidičák vám končí za deset dní, zavolejte si den předem, zkusím to nějak uspíšit.“

Úřední mašinérie to přes veškerou Věřinu snahu nestihla a já radši nechal auto v garáži. „Doufám, že jste těch několik dní nejezdil?“ uvítala mě poté paní Věra za přepážkou. Její hlas tentokrát nebyl přísný, ba ani vyčítavý, připadal mi spíš takový ustaraně maminkovský. Úřednice mě obdařila zbrusu novým řidičákem a zpoza svých brýlí shovívavým úsměvem. Pravda, za Hujera jsem tedy nakonec nebyl a bez mučení se přiznám, že jsem se před paní Věrou poněkud zastyděl. Ale co, pak jsem si na závěr cestou od přepážek dopřál směrem k Renátě jedno nenápadné veselé zamávání.

Člověk je snad už od přírody tvor poněkud nadávavý a ve vztahu k úřadům k tomu má mnohdy spoustu důvodů. O to víc je pak příjemně překvapený, když mezi úředníky objeví pár vstřícných lidí se smyslem pro humor. „Kéž by bylo co nejvíc takových Renát a Věr,“ pomyslel jsem si cestou domů. Úřední pobíhání jsem tedy měl konečně za sebou a ulevilo se mi natolik, že jsem plechové paní výtahové na její „přízemí“ slušňácky odpověděl „na shledanou.“

Autor: Jan Pražák | pondělí 25.7.2016 20:08 | karma článku: 25.94 | přečteno: 1230x

Další články blogera

Jan Pražák

Máte rádi českou klasiku?

Pokud čekáte duchaplné povídání o velikánech české klasické literatury nebo hudby, tak vás bohužel zklamu. Budeme se věnovat něčemu daleko přízemnějšímu, leč možná o to příjemnějšímu. Čemuže tedy? No přece jídlu.

25.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 26.49 | Přečteno: 651 | Diskuse

Jan Pražák

Jak musela jít Maruška kvůli Frantovi na kožní

„Dneska na mě budeš muset být strašně opatrný a hýčkat si mě jako v bavlnce, jako kdybych byla porcelánová panenka,“ varovala mě Maruška, když jsme si telefonicky domlouvali popracovní schůzku v cukrárně.

22.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 25.41 | Přečteno: 858 | Diskuse

Jan Pražák

Jak jsem prchl z postele do skříně

Jaro bylo v plném proudu, já se pilně připravoval na maturitu a byl jsem beznadějně zamilovaný. O to víc, když objekt mé lásky spolužačka Blanka na sklonku zimy podlehla mým svodům a dala mi vše, co jen může holka klukovi dát.

19.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 27.26 | Přečteno: 776 | Diskuse

Jan Pražák

Jestli nevíte co s časem, cestujte s Českými drahami

„Pokud ti to nebude vadit, já pojedu už v úterý, budu fotit a ty za mnou za dva dny dorazíš,“ informovala mě má zákonná manželka, když jsem si na čtvrtek a pátek naplánoval kratičkou dovolenou v malebném Klášterci nad Ohří.

16.3.2024 v 7:07 | Karma článku: 28.09 | Přečteno: 755 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 17 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 11.81 | Přečteno: 212 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 15.82 | Přečteno: 358 | Diskuse

Olča Vodová

zdánlivě zadarmo

(svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...,svoje slunce si musíme najít sami, pokud ho nemůžeme najít, hledejme ho v sobě...)

27.3.2024 v 21:18 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 100 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak se pracovníci ve školství pomstili uličnímu výboru iFčil oslavujícímu Karlův úspěch

No, mám-li být upřímný, pomsta to byla hodně sladká. Však se taky hned ze všech stran slétly vosy a začaly si dávat do trumpety tak, že se div v té slaďounké šťávičce neutopily....

27.3.2024 v 10:51 | Karma článku: 30.88 | Přečteno: 566 | Diskuse
VIP
Počet článků 2118 Celková karma 31.33 Průměrná čtenost 1302


Psavec amatér, životní optimista, milovník svobody, prostě Střelec jak má být:-).

Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...