Mladá paní, pozvala byste mě k sobě domů?

Do metra přistoupila na náměstí Republiky, byla krásná. Prostor okolo sebe prozářila slunečním svitem svých vlasů, její večerní šaty přinesly odlesky měsíční. „Vrací se divadla nebo z koncertu,“ pomyslel jsem si.  

„Tak už jedu, miláčku, zatím pa,“ šibalsky se usmála, telefon schovala do kabelky, ladící s jejími šaty i lodičkami. Měl jsem štěstí, usedla na volnou dvojsedačku naproti mně. Vzhlédl jsem od knížky, nedalo mi to, podívat jsem se prostě musel. Bohaté rozpuštěné vlasy vkusně rámovaly její obličej s očima posazenýma daleko od sebe. Dekolt měla přesně takový, aby působil decentně, ale zároveň provokoval fantazii mužských očí. Pas natolik úzký, jaký jen může mít zhruba čtyřicetiletá žena, pravděpodobně matka od dětí. A boky? Z těch se mi přímo zatočila hlava. Raději jsem sklopil zrak a snažil se pokračovat ve čtení.

Večerní kráska si nevšímala svého okolí, zavřela oči a podvědomě začala s rukou na kabelce vyťukávat nějakou melodii. „Spíš ten koncert,“ napadlo mě, „hudba jí zřejmě učarovala a ona se k ní teď vrací v myšlenkách.“

Příští stanici Na Florenci přistoupil do našeho zpola zaplněného vagónu pán středních let. Budil dojem nějakého úředníčka, vracejícího se z práce, která se poněkud protáhla. Čistý, střízlivý, slušně oblečený, možná poněkud utahaný po celém dni. Krátce se rozhlédl kolem sebe, pak jeho pohled padl na večerní krásku a málem mu vypadly oči. Což o to, nic divného, konečně mně se před chvilkou stalo prakticky totéž. Jenže jeho následné konání bylo poněkud nečekané.

Sedl si na volné místo vedle ní, snad trochu víc natěsno, než by bylo vzhledem k jeho střízličí postavě nutné. Večerní kráska však byla myšlenkami úplně jinde, jen se instinktivně o kousek posunula na kraj své sedačky až k oknu, aby mu udělala víc místa a ani neotevřela oči. Úředníček se chviličku ošíval, otočil k ní hlavu a pak z něj vypadlo poněkud nejistým hlasem, který jsme zaslechli i my v okolí: „Mladá paní, pozvala byste mě k sobě domů?“

„Ne,“ řekla zcela nepřítomně a ještě asi vteřinu pokračovala s vyťukáváním fiktivní melodie. Pak najednou ztvrdla. Zadumaný úsměv vystřídala kamenná tvář, doširoka otevřela své velké oči pomněnkové barvy a úředníčkovi věnovala pohled, jaký by si zasloužila leda tak chcíplá myš: „Nééé!!!“ Tentokrát si své citoslovce skutečně vychutnala, zvučným altem jej podmalovala výraznou melodickou vlnovkou.

Úředníček se však nedal, pokusil se jí položit dlaň na předloktí: „Ale já bych vám uvařil kávu a pak bych rozestlal...“ Čekal jsem, jestli padne facka, ale večerní kráska se k ničemu tak přízemnímu nesnížila. Druhou rukou elegantně smetla jeho dlaň, jakoby odháněla obtížný hmyz a klidným jasným hlasem dodala: „Jestli se nudíte, tak spěte jako většina ostatních a pak si vystupte na své stanici.“ Tím zřejmě považovala celou věc za vyřízenou, uvolnila se, opět zavřela oči a ponořila se do své pomyslné hudby.

Úředníček se zatvářil nešťastně, nevím proč, ale vzpomněl jsem si na zmoklou slepici z dětství na babiččině dvorku. Vydržel mlčet celou stanici, ale bylo to silnější než on. Znovu se k ní otočil, znovu se jí pokusil položit dlaň na předloktí: „Ale já jsem opravdu něžný, mám slušnou práci, umím i vařit a dokonce dokážu opravit porouchanou ledničku.“ Večerní kráska tentokrát zůstala klidná, zacukalo jí koutcích. Věnovala mu soucitný pohled, jakoby byl malým dítkem, kterému spadla zmrzlina do kanálu a pravila: „Ale běžte, člověče, co vás nemá.“ Stáhl ruku z jejího předloktí a začal se tvářit, jako že tam vlastně ani není.

„Palmovka, příští stanice Českomoravská,“ ozvalo se z amplionu. „S dovolením, vystupuju,“ prohlásila večerní kráska, já se pootočil, abych ji nechal projít. „Tak opravdu byste mě nevzala s sebou?“ Úředníček učinil rezignovaným hlasem poslední zoufalý pokus. Vteřinku mlčela, ale pak jí zajiskřilo v očích: „Tak pojďte, vy hlupáčku,“ vzala ho za ruku a táhla za sebou ke dveřím.

Němě jsem otevřel ústa a nevěřícně zakroutil hlavou. Metro se pomalu rozjíždělo a já ty dva ještě koutkem oka zahlédl na nástupišti. Dali si klasickou manželskou pusu, plácli si rukama a pak se rozesmáli na celé kolo.

Zřejmě jsem se musel mýlit, nebyl to koncert, ale spíš divadlo a paní si chtěla též trochu zahrát. Možná pro vlastní potěšení, možná pro pobavení náhodných spolucestujících, to už se asi nikdo nedozví.