Z Lindina odkazu - letní kotěcí tábor 1, první noc

„Dobrá, Čertíku s Bertíkem, dám vás do jednoho stanu, ale jakmile se mi tam začnete po nocích prát, tak vás rozdělím k Uhelce a k Lauře.“

Toho léta jsme byli s Damiánem ještě mladí a plní síly, a tak nás napadlo trochu pomoci kočičím maminkám v okolí. Aby si odpočinuly od své nezbedné drobotiny, nabídli jsme jim, že pro jejich maličké ratolesti uspořádáme několikadenní tábor. Pravda, trochu jsme to odkoukali od dvounožců, ale to víte, koťata rostou jako z vody, brzy se osamostatní a špetka výcviku v přírodě jim v žádném případě neuškodí. Nu a my dva? Aspoň se po tom vykrmování a vyspávání na zahrádce pořádně protáhneme.

Takový tábor za vsí na okraji lesa není žádná jednoduchá věc. V první řadě je potřeba zajistit zásobování, na lov se nelze spolehnout, a co víc, většina dnešních koťat si hned po odstavení od maminky zvykla na kupovanou stravu. Takže myši jen příležitostně pro zpestření. Zásobování jídlem nám přislíbili naši dvounozí asistenti a pokud jde o vodu, na zapůjčeném plácku jsme naštěstí měli průzračný potůček.

Pak bylo nutné sehnat nějakou ostrahu, to víte, predátoři nikdy nespí, a kdyby nějaký svěřenec došel úhony, do smrti bychom si to vyčítali. V tomhle případě se nám vyplatila moje přátelská povaha a vstřícný přístup k jiným živočišným druhům. Pomoc nám nabídl Falco, můj kamarád westík od sousedů. Sice se párkrát prohnali s Damiánem, prskali na sebe a vrčeli, ale pro těch několik následujících dní svorně přistoupili na zakopání válečné sekery a dali si na to packu.

O osazenstvo jsme nouzi neměli, přihlásily se nám známé firmy, drobotina, se kterou jsem se setkala na svých přednáškách. Divoch Mouráček, maličký bojovník se svou sestřičkou Micinkou, která na rozdíl od něj dokáže usnout i během té nejzajímavější hry. Strakatí bráškové Čertík a Bertík, kteří jsou neustále spolu. Tedy přesněji mňouknuto v jednom černobílém divoce se zmítajícím chumlu, změti osmi nohou a dvou ocásků. Neohrožená tříbarevná Laura, která nevynechá žádnou lumpačinu a konečně její pravý opak černá Uhelka, takový ustrašený uzlíček, cítící se v bezpečí jenom s maminkou. Trochu jsem se bála, že s ní budou největší potíže, ale nakonec jsem byla příjemně překvapená. Ale nepředbíhejme.

Koťata dorazila v doprovodu svých maminek k večeru a nastalo velké loučení. Tedy jak u koho, Mouráček se snažil tvářit, že přišel sám a k mamince se nechtěl znát. Ta se musela spokojit s jeho sestřičkou Micinkou, olízala ji na rozloučenou, malá to pojala po svém, stočila se do klubíčka a usnula. Uhelka se pochopitelně nechtěla od své rodičky odtrhnout a po jejím odchodu se žalostně rozmňouklala. Bráchové Čertík s Bertíkem to vzali chlapsky, na mamku jen přátelsky prskli a dokonce se na chvilku přestali pošťuchovat. Laura se tvářila velice dospěle, mamčiných rad typu „dávej na sebe pozor a pořádně si myj kožíšek,“ si moc nevšímala a začala prohánět luční kobylky.

Než jsme spořádali každý svou porci granulí, nastal večer a bylo třeba uložit drobotinu k spánku po dvojicích do maličkých stanů. Čertíka s Bertíkem jsme na jejich velké naléhání ubytovali spolu, museli přísahat na kotěcí čest, že se nebudou v noci prát. Druhý stan dostali sourozenci Mouráček s Micinkou a do posledního se nastěhovaly holky Uhelka s Laurou. Falco s Damiánem se domluvili na dvouhodinových střídavých směnách v hlídání tábora a já šla ulehnout do velitelského stanu. I když mi ti dva celý den pomáhali, měla jsem většinu té organizace pod tlapkou a byla jsem pořádně utahaná.

Probudila jsem se někdy uprostřed noci a můj šestý kočičí smysl mi říkal, že něco není v pořádku. Vylezla jsem ven, rozhlédla se a všimla si, že Falco na své strážní obchůzce usnul. Nejdřív mě popadl vztek a chtěla jsem mu pořádně vymňoukat hned z první, ale pak mi došlo, že musel být z předchozího dne též hodně utahaný, a tak jsem se raději rozběhla zkontrolovat stany. Můj instinkt mě nezklamal, ke své hrůze jsem zjistila, že pelíšky divocha Mouráčka a ustrašené Uhelky jsou prázdné. Ti dva museli zmizet tak tiše, že ani nevzbudili své spolunocležníky.

Pokračování příště...