Spolubytí myšlenkou

Ne všem z nás se poštěstí být o Štědrém večeru v náručí lásky svých blízkých. Přízně ztvárněné buď fyzickou přítomností nebo alespoň pevnou jistotou vzájemnosti v okamžicích odloučení. Aniž o nich možná víme, jsou mezi námi tací, jež v těchto svátečních okamžicích ni dotykem ni vzpomínkou nikdo nepohladí.

Věnujme my šťastnější zlatý paprsek své mysli těmto lidičkám. Vzpomeňme na ně ve chvíli, v níž pospolu usedneme k večeři štědrovečerní. Vyšleme za nimi střípeček své lásky, když se náš vánoční stromeček rozzáří.

Ptáte se možná, k čemu je to dobré? Vždyť jim to nepomůže, když oni naše vzdálené kratičké myšlenkové pohlazení ani nepocítí. Jenomže co víme, my obyčejní lidé, když naše vnímání je omezeno na pouhých pět pozemských smyslů? Budiž nám víra smyslem šestým. Víra v sílu myšlenky v tuto sváteční chvíli vyslané. V to, že nalezne bytost potřebnou, jak vánkem ji jemně polaská a dodají jí kapičku síly nést tíži osamění. Víra v to, že ač si to možná ani neuvědomí, okamžik spolubytí s námi ji posílí na její pouti životem.